Opravdu se jedná o nárůst extremismu v Evropě? Ale no tak!

Posledních několik let můžeme číst o radikalizaci části obyvatel v Evropě a vzestupu populistických, neřkuli extrémistických stran. Například německé AfD, Švédských demokratů či Pravých Finů v zahraničí. Takže malé zamyšlení

Co je to populismus a co je to extrémismus? Pokud by měl být populismus nabízení těšínských jablíček voličům, tak v tom jsou mistři politici z etablovaných politických stran. Hlavně ze stran levicových, převážně sociálně demokratických. Slibování různých dávek, sociálních vymožeností bez ohledu na to, zda jsou schopni své sliby splnit a pokud ano, tak bez zájmu o to, kdo nakonec ty jejich sliby zaplatí. Pokud jde o extrémismus, tak zatím se ukazuje, že slovo extrémismus je synonymum pro reálné zhodnocení situace. Nebo je snad extrémista ten, kdo poukazuje na problémy, například s muslimskou menšinou v Evropě? Na problémy s imigranty? Kdo nabízí řešení, které je odlišné od toho, jak problémy řeší, či mnohdy neřeší tradiční strany?

Problém je hlavně ve slovech a v jejich obsahu. Bohužel, zatímco slova zůstávají stejná, tak jejich obsah se mění. Někdy přirozenou cestou a někdy ideologickou a politickou záměnou. Jako příklad, vzhledem k tomu, že jsem katolík, mohu uvést katolickou Mši. Dnes, když člověk přijde do kostela, tak kněz stojí čelem k věřícím a zády k oltáři, pokud tam oltář ještě je, občas hrají kytary a mluví se v národním jazyce. Před rokem 1962 stál kněz čelem k oltáři, zády k věřícím, hudebním nástrojem byly varhany a sakrální část Mše byla pronášena latinsky. Kázání v národních jazycích. Rozdíl není jen v ve změně obřadu, ale hlavně v symbolice. Moderní Mše v katolickém kostele jde s dobou. Mše se dělá pro lidi a kněz shromáždění lidu předsedá a dělá se vše proto, aby se Mše lidem líbila. Mše před rokem 1962 byla oslavou Boha a kněz vedl lid k Bohu.  Moderní Mše znamená, že kněz stojí ke Kristu (oltáři) zády a staví se na místo Krista (Boha).

Pořád je to Mše, ale obsah a forma je někde jinde a ti, co se drží liturgie před rokem 1962 jsou extrémisté, tradicionalisté a bůhví co ještě.

Podobné to je v politice. Ti, co se snaží držet určitou kontinuitu, bez nějakých revolučních změn, ale v rámci přirozeného vývoje, jsou extrémisté a populisté. Mnohdy ten extrémismus a populismus spočívá v tom, že nechtějí nic jiného, než aby byly dodržovány platné zákony, aby ty zákony dodržovali i ti, kteří chtějí žít uvnitř společnosti. Aby zákony rovnosti a rovných příležitostí platil pro všechny bez výjimky, a ne aby se zákonem nařizovalo zvláštní zacházení s určitou náboženskou či etnickou skupinou. Popravdě, všechny podpůrně programy pro menšiny, bez ohledu na to, zda se jedná o menšiny sexuální, náboženské či etnické, jsou programy, které tyto menšiny staví do pozice méněcenných, neschopných a zároveň diskriminují většinu lidí, kteří žádnou podporu ke svému životu nepotřebují, nežádají a vlastně jí ani nedostanou, protože nepatří mezi vyvolené a zároveň ze svých daní platí dotyčné podpůrné programy. On je rozdíl mezi tím, složit se na invalidní vozík pro člověka co nemůže chodit anebo platit nájem a dávat prostředky na život člověku co je zdravý, mladý, ale má tu výhodu, že je imigrant, muslim, má dvě ženy a děti a do práce nechodí. Prý by rád pracoval, ale nemůže, protože cestuje pořád za rodinou. Jako Syřan Ghazia. Takže na práci nemá čas a tak žije se čtyřmi manželkami a 22 dětmi na dávkách. 

Jde to přirovnat k bytovému domu, kde platí určitá pravidla, ale jedna rodina dostane výjimku, že nemusí uklízet společné prostory. Dojde k tomu, že společné prostory budou muset ostatní a ti se nakonec vzbouří. Proč musíme dělat za ty, kteří dělat nechtějí? Když to přirovnám k politice, tak ten, kdo se vzbouří první bude populista, extrémista a jak je moderní, tak i fašista, který věci vidí jednoduše. Když se přidají ostatní, tak se bude mluvit o vzestupu populismu, extrémismu a bude se poukazovat na to, že jinde to funguje na základě slov těch, kteří mají výjimku, případně jejich „mluvčího“ jako například starostky bruselské čtvrti Molenbeek, která řekla: "Ti lidé nedělají nic špatného a jen chtějí klidně a společně žít," uvedla. Problémy podle ní existují, ale nejsou větší než v jiných velkých městech. Extrémista je Filip de Winter, poslanec za „ultrapravicovou stranu“ Vlaams Belang, který prohlásil, že v tamní čtvrti se mluví arabsky a radnici nahradili mešity a imámové. A ČTK píše: Bruselská čtvrť Molenbeek se stala symbolem problémů Belgie s radikálními islamisty. Spojeni s ní jsou totiž někteří z pachatelů teroristických útoků ve Francii i Belgii z posledních let i lidé, kteří odešli z Evropy bojovat v řadách Islámského státu do Iráku či Sýrie.

Otázkou tedy je, zda jde opravdu o vzestup extrémismu, když lidé volí strany, které dokáží pojmenovat problémy, které je trápí a které vidí? Například neochotu menšin se přizpůsobit normám společnosti a právu země ve které žijí? Není spíše extrémista ten, který se tváří, že se nic neděje a v podstatě jde o banality a obviňuje ty kteří chtějí, aby i menšiny respektovaly zákony?