A nebo muslimové. Stačí, když si dívka proti vůli rodiny najde sama ženicha. To mi už větší smysl dává návrh oné doktorky Minervy, i když s ním absolutně nesouhlasím.

Spis vítejte v pekle.A kde se to zastavi když se tyto hydry neutnou hned v zacatku.No likvidace prestarlich asi urcite ale co mlady kterého třeba srazi auto a komise si spocita ze mu z vyplaty stejne po všech platbách zbyde 4 az 5 tisíc na zivoreni a před branou montovny stoji tisice uchazecu na roly otroka tak se komise prikloni k lacine injekci nez nerentabilnímu leceni.Pekna budoucnost lidstva.

Tohle je fakt už skoro na zvracení.... Zrušil se trest smrti, aby skutečné lidské zrůdy mohly spokojeně žít a na druhou stranu postižené děti nazývají zrůdami a chtěli by jim brát život. Tak jestli tomu dobře rozumím, skutečné zrůdy a odpad lidské společnosti si má užívat života a bezbrané a nemocné děti zase házet ze skály?

Já vím, že se často narodí dítě ve stavu skoro neslučitelném s životem, ale NIKDO nemá právo rozhodnout o tom, že nemá právo na život. Je to stále jen lidská bytost a i když na startu značně handicapovaná, ale právo na život má jako každé jiné dítě.

Je mi upřímně líto všech těch, kteří na sebe chtějí brát úlohu přírody, chcete li Boha. Takovým bych rád umožnil, aby na vlastní kůži pocítili velikou bolest. Ale opravdu velikou.

Omlouvám se za nervy .

Autorovi dnes karma.

Postoj k nemocným lidem se měnil po staletí /Sparta a Tarpejská skála, dodnes třeba zabíjení albínů v Africe apod./. Mluvíme však o středoevropském prostoru 21. století

Humanita se projevuje rovněž tím, že je uctíván život jako nejvyšší hodnota. Pokud se začne relativizovat, společnost začne být vykolejená a skončí špatně, neboť od prvního kroku na kluzkém svahu začne být podobné konání omlouváno, zdůvodňováno a posléze dovoleno absolutně všechno. Máme navíc historickou zkušenost, o níž píše autor blogu.

Otázkou zůstává, kdo rozhodne, který život je již natolik "poškozený", že si nezaslouží být naživu. Lékař? Proboha proč zrovna on?  Nějaký úředník, notář? Kde má nějaké znalosti a zkušenosti? 

Nejsem si zdaleka jist, že by provádění podobné činnosti odmítli všichni, že by všichni měli natolik silné zábrany. Pak je již jen malý prostor pro určování, že kromě dětí se budou podobně hodnotit i staří a nemocní. Zkušenosti ze zemí Beneluxu, kde je t.č. zhruba 2% smrtí již prováděno euthanasií a zdaleka ne všechny jsou přesně dle předpisů, jsou alarmující. 

Jak by se měla kodifikovat kvalita života? Jak můžeme vědět, že jedinec, který se nám zdá naprosto beznadějný, nemá nějaký význam - pro své okolí, pro sebe samého?

Klást si podobné otázky není hloupost.

Nevím, jak v Beneluxu, ale v Belgii je "pomoc lékařů ke smrti" několikanásobně častější, než uvádíte: https://www.lifesitenews.com/pulse/belgium-18-doctors-patient-kill-rate

To víte, filozofové a právníci (někteří).....

http://1url.cz/ASBu

http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal/index.php/medlawjournal/article/view/64/70

Kam jsme se to dostali? Jakási komise nebo jednotlivec bude rozhodovat o právo na život? Pokud nebude dost prostředků k udržování života narozeného dítěte, tak je daleko etičtější poskytnou základní nezbytnou péči a nechat na vyšší moci nebo chcete-li přírodě, jak to bude dál. Nejsem zastáncem případů, kdy přístroje slouží pouze k prodlužování agonie, ale aktivní ukončení života pod zástěrkou humanity, to už je zločin.

Pokud dítě bude mít dovoleno zůstat naživu, pak by ho mohla čekat další selekce - bude nebo nebude smět vyrůstat u svých biologických rodičů? Zase někdo rozhodne. To by tedy byl pěkně zvrhlý svět.

Lidskost může být v hlubších souvislostech nelidská

Nejspíš mě s mým názorem zařadíte mezi zrůdy. Je totiž otázka, do jaké míry je člověk ještě člověkem, když je natolik postižený, že nevnímá své okolí, nepoznává své rodiče a ošetřující personál, nijak s nimi nekomunikuje a celá jeho perspektiva je, že do deseti let umře, aniž by se na jeho stavu (kromě rozměrů) cokoliv změnilo. Nic proti tomu, když přes to všechno se rodiče rozhodnou takové dítě udržovat při životě na vlastní náklady. Je to jejich věc. Proč by ale měl na takové dítě vynakládat finance stát, když už dnes se stává, že pacient, který je dlouhodobě v kómatu, je odpojen od přístrojů, i když u něho je daleko větší naděje na úspěšný návrat do života, než u těžce postiženého dítěte, které  r e á l n ě  žádnou šanci nemá ?