Ti nejlepší bývají překvapivě skromní a na nic si nehrajou. Protože už to nepotřebují. Na rozdíl od manažírků pod nimi.
Měl jsem několikrát tu možnost a čest pracovat s Tomášem Rosickým. Třeba tu přiloženou fotku, kde malého Mozarta šminkujeme, jsem udělal v roce 2011. Dodneška si pamatuju, že Tomáš je - stejně jako Petr Čech - velmi inteligentní chlapík, navíc opravdový džentlmen a celkově milý člověk, který vám nedá pocítit, že vy jste šmucka a on velikán světového fotbalu. Mimochodem na ty řeči, že kopačky jsou automaticky blbé, zapomeňte - třeba když přijde na investice nebo řízení vlastního života, takový Petr Čech svou rozvahou a chytrostí strčí do kapsy i vašeho privátního bankéře.
A když tak o tom mluvím, velmi podobnou zkušenost mám i s dalšími lidmi, kteří ve svém oboru byli či jsou na opravdové špičce. Díky své práci jsem se setkal s Lionelem Messim, Lewisem Hamiltonem, ještě předtím - v novinách - s lídry jako Larry Ellison (zakladatel Oraclu, tehdy druhý nejbohatší muž světa), Bill Gates nebo Jeff Bezos z Amazonu. Když mě za těmito chlapíky vysílali, byl jsem dvacetileté novinářské ucho a z nervozity jsem se neuměl ani pořádně vymáčknout. A víte, jak se ke mně tihle byznysoví titáni chovali? Všichni byli strašně fajn, povzbuzovali mě, mluvili se mnou jako se sobě rovným, byli vstřícní a otevření a bez problémů komentovali i otázky, které jsem měl od PR manažerů "zakázané".
A kdo naopak dělal největší problémy? Takové ty středně postavené mezistupně, takoví ti šedí manažírci pod těmito špičkami. Ti se na mě jako mladého novináře v ušmudlaném svetru koukali svrchu, nikdy neměli čas, nechávali mě vycukat, ale při samotném rozhovoru neměli odvahu řešit velká témata, protože se báli, co by jim na to řekli šéfové nahoře.
A to je moje zkušenost. Když někdo vystoupá na opravdový vrchol, tak to obvykle bývá zasloužené. Neříkám, že je to tak vždy, ale většinou ano. Tihle špičkoví lidé bývají osobnosti, jsou v knize života o mnoho kapitol napřed, znají vzestupy i pády, jsou si jistí sami sebou, mají vlastní opravdové sebevědomí, takže se nemusí hojit na vás. A paradoxně je s nimi - i když jsou zdánlivě tak vysoko a nedostupní - mnohem lepší řeč než s těmi, kteří zůstali na půli cesty.
Odnesl jsem si z toho jednu věc - i když nikdy nebudeš tak dobrý jako tihle borci, tak se aspoň můžeš snažit chovat jako oni. Každému koukat rovně do očí, nedělat rozdíly, nad nikoho se nepovyšovat, před nikým se neponižovat. Tomáš Rosický přesně takový je - navíc k tomu, že je ještě fotbalový bůh.
