Na samotě na okraji městečka byla jedna malá holčička a ta měla ráda květiny, často se po škole cestou domů zdržovala na louce a sbírala všelijaké kvítí. Proto se její maminka zlobila, když malá holčička přišla domů pozdě. Její malá dcerka nebyla obyčejné dítě. Byla to krásná malá slečna s červenými rty, roztomilým nosíkem a malou jizvičkou na tváři. Maminka jí říkala že ta jizvička je jizvička štěstí, krásy a lásky. Že ta jizvička ji jednou až nadejde čas pošle na zem prince, který ji bude chránit a starat se o ní jako o svůj poklad.
Ta roztomilá malá slečna nosila šatičky jako malá princezna a měla tak nádherné oči, kterými když na kohokoli pohlédla, rozklepala se mu kolena. Tak nádherné, velké, hnědé oči byly neskutečně krásné a magické. Říkalo se o ní že jí stvořilo něco nadpozemského a poslalo ji na zem jako anděla, aby lidé věřili že něco nadlidského existuje. Ona sama si to neuvědomovala, byla ještě moc malá a měla radost ze života stejně jako každý malý človíček. Proto se ani nebála ničeho a nikoho, neuvědomovala si tu hrozbu, či nebezpečí, které ji může na světě potkat. Mnohokrát se domů vracela za tmy s náručí plnou květin a tím nevinným dětským výrazem bezstarostného dítěte. Jednou se zatoulala k polorozpadlé chaloupce, z níž vylezla zlá ježibaba, která si chtěla malou holčičku upéct v peci. Vzala si na ní pekáč a když už se natahovala svou stařeckou rukou pro holčičku uviděla ty kouzelné oči. Ani ta stará čarodějnice se nedokázala ubránit tak silnému pohledu a ihned svou ruku stáhla zpět. Holčička se usmála a vesele poskakovala dál. Ježibaba od té chvíle přestala být zlá, nesmažila ve své čarodějnické peci malé děti, ani zvířátka a vedle své chaloupky začala pěstovat zeleninu a ovoce.
Jindy holčička narazila na tuláka, kterého se lidé z města báli protože byl agresivní a zlý. Tulák se na holčičku zle podíval a hrozil jí zatnutou pěstí. Ona se ale nevylekala, pohlédla na něj vyjukaně a jako by ho zmrazila. Jako kdyby se z něj z vteřiny na vteřinu stal jiný člověk. V jeho tváři se objevil úsměv, pohladil holčičku po jejích krásných, dlouhých vláskách a vypravil se bez slova cestou dál. V ten den se z něj stal slušný člověk, našel si práci a choval se ke každému ze vsi tak jak se má. Později postavil domek a založil rodinu.
Malá holčička měla ráda maminčinu houbovou polévku, tak ji chtěla jeden večer překvapit s košíkem plných čerstvých hříbků a vypravila se tajně do nedalekého hustého lesa. Vesele si pobrukovala písničku a poskakovala s plným košíkem a v tom před sebou ve tmě uviděla svítit modrošedé oči. Nelekla se neutekla, jen nerušeně zkoumala co že to před ní je za záhadné zvíře. Po chvíli se z křoví před ní vynořil obrovský vlk. Tiše a upřeně pozoroval tu malou holčičku a ona jeho. Byl to souboj dvou nepopsatelných pohledů. Neporovnatelných osobností, živí tvorové z odlišných světů, ale přitom si tak podobní. Na jedné straně chladnokrevný zabiják s plachou povahou a na straně druhé malá neškodná holčička se silnou osobností. Vlk nebyl agresivní i když se jí snažil svým postojem zastrašit, malá slečna ale odmítala ustoupit. Její pohled byl upřený na to divoké zvíře, stejně jako jeho výraz na ní. Trvalo to dlouhé minuty než se vlk pomalu kolem ní odebral do hlubin lesa a naše malé kvítko spěchalo domů.
Jednou byla nad městečkem obrovská bouřka se se silnou vichřicí. Malá holčička cupitala domů co ji nožky stačily. Vichřice ji pod nohy házela větve, déšť ji celou smáčel až se klepala zimou. Těsně vedle ní dopadly dva obrovské kmeny stromů a ona byla uvězněna. Klečela na kolenou, klepala se zimou ale neuronila ani slzičku. Odvážně zvedla hlavu a pohlédla do nebes. Mraky se roztrhly, déšť ustál a vítr oslabil že kolem létalo jen spadlé listí jako by někdo mávnutím proutku změnil svět.
