Úvaha o veřejné dopravě

Zamyšlení nad smyslem veřejné dopravy v Ústeckém kraji, zájmech objednavatele a skutečných potřebách dojíždějících obyvatel. 

Pozdní listopadový večer. Mlhavý světelný kruh stařičké a stále hučící lampy na rohu ulice, náhle vyruší vzdálený štěkot psů. Ten se utiší a po chvíli se objevuje postava s děštníkem. Krajinou se ozývá vzdalující se klapání kol posledního motoráku. Jsme v malé obci na severu Čech na počátku devadesátých let. Od těch dob mnoho vody v místním potoce uplynulo a zastupitelů obecních i krajských se vystřídalo. Lampa již nebzučí, je nahrazena neonovou. Pes již neštěká, byl nahrazen alarmem a motorák již nepíská do noci. Byl totiž zrušen. Příběhy trati sahající až k roku 1895 nyní píší různá policejní oddělení jež trať lemují. Na trati totiž panuje čilý noční pracovní ruch. Tu se ozývá pilka na železo, tu zase vzpěrač odnáší výhybkové závaží do předem přistavené ruční káry, vše osvětluje ohniště z pálelné kabeláže nedalekého železničního přejezdu. Budoucnost trati? Neznámá. Nad touto palčivou otázkou již nejeden kandidát do Senátu třískl zlostně pěstí o stůl, tehdy ještě na místním úřadě. Nejeden článek s fotografií odchycené dámy jdoucí z nákupu vyšel a nejeden štamgast s přibývajícími pivy trať k životu vracel. Čas plyne dál, přináší inovace a nová řešení. Hledíme do budoucna a zpět se neotáčíme. Pohleďme však kterým směrem se ubíráme . Připomeňme si ale také větu, ve které se praví že ten kdo se nepoužil z historie, je nucen ji opakovat!

Kraj zaplavily nové autobusy. Objednavatel dopravy objednal nové vlakové soupravy a spoje. Krása jen pohledět. Ovšem jen. Pokud se ponoříme do hloubi dopravní problematiky vycházející nejen z obyčejné zkušenosti cestujícího, ale také zaměstnance v dopravě zjistíme zbytečně nepříjemná fakta. K čemu je nový vlak s kapacitou 200 osob nasazený na vlak jedoucí mimo dopravní špičku po trati, kde poslední rozumní cestující sedí již dávno v pohodlí domova u oblíbeného televizního seriálu?(Os 6859). Budeme – li konkretizovat, k čemu je spěšný odpolední vlak z Lovosic do Ústí nad Labem západu o kapacitě 300 osob, když denně veze maximálně 3 cestující. Bodeť by nevezl, když dojede do prázdného západního nádraží, odkud přípoje odjely 3 minuty před jeho příjezdem! Podobná situace se každé dvě hodiny naskýtá cestujícím libereckého rychlíku, který v severočeském krajském městě svou jízdu končí. Přípoj ve směru Řehlovice, Úpořiny a Bílina odjíždí minutu před příjezdem tohoto rychlíku a něco obhajitelněji na tom je osobní vlak do Teplic a Louky u Litvínova, který odjíždí 3 minuty. Stanice Oldřichov u Duchcova, pět kolejí s nástupní hranou. K čemu však jsou, když osobní vlaky do Ústí nad Labem a v druhém směru až do Kadaně odjíždí 5 minut před příjezdem motoráčku z Litvínova? K čemu je večerní zrychlený osobní vlak z Litoměřic horního nádraží do Lovosic, když do Lovosic dojíždí v okamžiku rozjezdu osobních vlaků do Prahy i do Ústí nad Labem? K čemu je noční motorový vlak z Teplic do Litvínova jedoucí po jedné hodině ranní a pouze o víkendu, když s ním za celou dobu od jeho existence jelo maximálně pět lidí? Na všechno se najde odpověď, u tohoto konkétního případu ji máme objednavatelem hojně propagovánu. Vlak jede pro cestující z diskotéky, párty, zábavy, jak hlásá nápis na zeleném autobusu, jež občas vídám na parkovišti ve městě bez autobusového nádraží. „Nechte auto doma spát a pojeďte se bavit s dopravou kraje!“ hlásí onen zmiňovaný nápis. Ptám se: Nebylo by lepší kdyby objednavatel nechal klidně spát doma rodiče se svými dětmi, kteří za hlubokého vzlykání předávají dítko ve dveřích babičce, neboť musí jet do práce již večer? Následující den je totiž víkend a ačkoliv tato rodinka bydlí dvacet kilometrů od krajského města, první ranní spoj jede až o půl deváté. O autobusu nemluvě, ten nejede o víkendu vůbec. A takové případy opravdu jsou! Zda-li si několikačlenný tým objednavatelů a zároveň jakýchsi koordinátorů skálopevně myslí, že každý v tomto kraji má dvě a více vozidel, aby mohl vůbec dojíždět do práce, tak přátelé věřte nevěřte, nemá! A přitom by stačilo tak málo. Vysadit tyto představitele v náhodně vybraných obcích a dát jim za úkol třeba dopravit děti do školy, sebe k lékaři či do práce. Na cestu bych jim dal pouze jejich integrovanou kartu, kterou by mohli jak říkají libovolně používat ve všech spojích a u všech dopravců. Možná bychom se divili, kolik z nich by se již nikdy nevrátilo. Co myslíte, byla by to škoda?

Martin Houška