Vzpomínka, co nezmizí ani lepidlem

V jednu chvíli držím v ruce rozbitý hrnek a v další už jsem zpátky v dětství. Pod peřinou. V slzách. Vzpomínám na Míšu. Plyšáka, který mě chránil před vším. I před mámou.

Část jedenáctá – Ten, který mě vždy slyšel

Vytahuju nádobí z myčky. Jedu systematicky, jako vždycky – nejdřív příbory z horního patra, pak hrnky a misky. Sáhnu po modrém hrníčku, který je nějak divně zaklíněný mezi ostatními. Uvolňuju ho opatrně krouživými pohyby, a když ho konečně vysvobodím, zůstanu zírat. Kousek jeho okraje je ulomený. Malý kousek. Možná jen jako odstřižený nehet. Ale dost velký na to, aby o něj rty pokaždé zavadily. Ostrý, nepatrně trčící okraj, který už nikdy nepůjde přehlédnout.

Začnu hledat odlomený střep na dně myčky.

„Co se stalo?“ ozve se Lucie za mnou.

„Už vím, co dělalo to divné bouchání při mycím cyklu,“ odpovídám a ukazuju jí hrnek.

„To snad ne... Můj oblíbený hrnek?“ ptá se a pohled jí ztěžkne.

Vezme si ho do ruky, chvíli si ho prohlíží, pak ho mlčky položí na linku a beze slova odchází do ložnice.

Dokončuju vyklízení myčky a opravdu – na dně nacházím ten chybějící kousek. Vezmu ho a jdu za Lucií. Najdu ji schoulenou pod peřinou. Když k ní přijdu blíž, opatrně jí odhrnu přikrývku z obličeje. Pláče.

„Co se děje?“ ptám se tiše. „To tě ten hrnek tak vzal?“

„Byl to můj oblíbený. A teď je rozbitý…“ zašeptá mezi vzlyky.

„Našel jsem ten chybějící střep. Zkusím ho přilepit. Mám na to lepidlo. Poznat to bude, ale používat ho půjde dál.“

Nechám ji být. Odcházím do kuchyně, najdu lepidlo a opatrně slepuju střep zpátky na místo. Pasuje dokonale. Po zaschnutí si prohlížím výsledek. Vypadá to dobře. Téměř jako nový. Mám radost – snad ji to potěší.

A v tom mi hlavou probleskne vzpomínka.

Jsem malý kluk. Stojím před pultem prodejny, sotva učima vidím paní za pultem. Jsem v čistírně. Matka se ke mně sklání a říká: „Teď tady pana Míšu necháme. Tahle paní se o něj postará, vypere ho a vyčistí, aby nebyl tak ušmudlaný.“ Váhám. Nechci se s ním loučit. Ale nakonec se nechám přesvědčit úsměvem paní za pultem. Odevzdávám svého plyšáka – svého nejlepšího přítele – do jejích rukou.

O pár dní později jsme zpět. Stejná místnost, jiná paní. Matka si přebírá balík s prádlem, odtrhává barevný lísteček a vychází ven. Jdu za ní. „A pan Míša?“ ptám se. Mlčí. Doma rozbalujeme balík. Jsou tam jen záclony.

„Kde je Míša? Proč tam není?“ ptám se znovu.

„Pan Míša se v pračce rozpadl,“ odpovídá klidně a kontroluje záclony proti světlu.

„Jak rozpadl?“

„Praskly mu švy a jeho výplň se rozpadla mezi ostatní prádlo. Míša už není.“

„Neeee!“ křičím, jak jen to dítě dokáže. Utíkám do pokoje, schovávám se pod peřinu. Všechno světlo musí pryč. Jen tma a ticho. Brečím. Pláču, jako by mi někdo vyrval kus duše. Míša – můj kamarád, můj ochránce, vypravěč pohádek, posluchač tajemství. Ten, který mě chránil každou noc. Míša, který rozuměl i beze slov. Ten, který byl vždycky.

Ten, který mě chránil před mámou, když měla vztek. Přitiskl jsem si ho na hruď a předstíral, že mě její křik nemůže zasáhnout. Ten, který mě tiše vyslechl, když mě bolely modřiny, a já neměl komu jinému říct, jak moc to pálí. Ten, který mě s pochopením poslouchal, když jsem šeptem vyprávěl, co se děje uvnitř mě – protože jemu jsem mohl říct všechno. Všechno, co jsem nesměl vyslovit nahlas. Všechno, co jiní nechtěli slyšet.

Míša – můj svět, moje útočiště. Jediný, kdo nikdy neodešel. A teď je pryč. Zmizel. Navždy.

Vrátím se ze vzpomínek. V ruce držím opravený hrnek a chápu přesně, jak se Lucie cítí. Je pod peřinou stejně jako tehdy já. Nechávám jí prostor. Když vyjde z ložnice, objímám ji. Vím, že ztratila víc než jen porcelán. Ztráta je ztráta. Ukazuju jí hrnek.

„Už to není ono… ale i tak děkuju,“ říká a položí ho na stůl.

„Mrzí mě to. Ale aspoň ti ještě může sloužit,“ odpovím.

„Je to jen hrnek,“ říká tiše.

„Ale záleželo ti na něm, viď?“ usměju se smutně.

„Měla jsem ho ráda. Byl velký. A měl tu modrou barvu…“

Druhý den jí vařím čaj. Chci jí udělat radost. Naliju ho právě do toho hrnku. Položím ho před ni.

„Proč mi to dáváš do toho rozbitého?“ zamračí se.

„Už ho nemáš ráda? Chtěl jsem ti připomenout něco hezkého. Myslel jsem, že byl nejmilejší… nebo jsem to spletl?“

„Ne. Ten nejmilejší je od Zuzky. S andělíčkem.“

Zůstávám zticha. Nerozumím. Proč tedy včera plakala? Musel něco znamenat. Musel. Nebo…?

Myšlenky se začnou valit. Otázky. Odpovědi. Všechny se ve mně bijí. Hlasy, které mi duní v hlavě jako vlaky v tunelu. Zrychlují. Zrychlují, až se slévají v nesnesitelný hukot. Nakonec – rána. Ostrý, vnitřní výbuch. Dvě kolejnice narazily ve vzduchu. Srazily se a… ticho.

Ticho.

Toto je situace, které nerozumím a dochází mi, že se to stále opakuje. Často nerozumím ničemu z toho, co ostatní cítí. Já to cítím jinak. Jsem divný.