Ve spárech vody

Voda. Pro někoho osvěžení, pro mě nekonečný boj. Od školního bazénu přes táborový potok až po saunu s ledovou lázní. Každý skok, každý ponor byl zkouškou odvahy i bezmoci. Dokázal jsem zvítězit, nebo mě voda nakonec přemohla?

Část osmá – Skok do neznáma

Ve vyšších ročnících základní školy máme povinný plavecký výcvik. Jednou týdně musíme všichni do plavek a ponořit se do ledové vody. Stojíme v řadě na okraji obřího bazénu. Musíme skočit.

„Skoč! Tak skákej!“ ozve se vedle mě.

Hledím na rozvlněnou hladinu. Cítím, jak mi podkluzují chodidla na mokrém prkně startovacího bloku.

„Já neskočím!“ říkám trenérovi.

„Ale skočíš,“ odvětí naštvaně. „Všichni skočí.“

V ruce drží dlouhou bílou plastovou tyč – záchrannou pomůcku, kterou může dosáhnout na tonoucího, aniž by musel sám do vody. Dost dlouhou na to, aby zůstal v bezpečí na břehu, v suchém bílém tričku, které má na sobě.

„Neskočím,“ opakuji tvrdohlavě.

V duchu mu vmetu do tváře: Tak si tam skoč sám. Ale tobě se nechce, že? Ty do vody nemusíš. Ty jsi v bezpečí.

V hlavě mi víří i ostřejší slova, ale tok myšlenek přeruší ostrý hvizd píšťalky, který mi projede uchem jako břitva.

„Skoč!“ křičí na mě.

Čím víc na mě zvyšuje hlas, tím víc se zatvrzuju. Nechci. Nebudu. Co zmůže?

„Skoč, nebo ti pomůžu!“ vyhrožuje.

„Ne,“ vydechnu spíš tiše než statečně. Stojím jako přikovaný.

Pak to ucítím. Tvrdý tlak na zádech. Ztrácím balanc a v příštím okamžiku přepadávám do bazénu.

Ledová voda mě obklopí jako krunýř. Hladina se nade mnou zavřela. Zběsile kopu nohama, chci se dostat ven. Lapám po dechu, rozhlížím se.

A pak ji zahlédnu – nerezový žebřík. Moje cesta ven.

V hlavě mi hučí. Pryč. Pryč z vody!

Plácám se k žebříku. Už se ho držím. Ale vtom cítím na paži plastovou tyč.

Podívám se na její vzdálenější konec. Trenér. Podává mi ji. Moji záchranu.

Chytnu se. Vteřinu mám naději, že z tohohle pekla uniknu.

Ale pak začne škubat. Tyč mi vytrhává z ruky.

On mě nechce zachránit. On mě chce zatlačit zpátky!

Dívám se mu do obličeje. Je zkřivený zlostí.

Nechci zpátky. Nechci do hloubky.

Chytnu tyč oběma rukama. Přetahujeme se. Moje prsty svírají plast jako přísavky. A pak ji mám. Vytrhnu mu ji.

V tom okamžiku se nade mnou opět zavře voda.

Pouštím tyč.

Vynořím se. Šlapu vodu, držím se nad hladinou.

On už ji nemá. Ta tyč je teď na dně.

Vyhrál jsem.

Teď už jen dostat se ven. Po žebříku. Po schodech pryč z tohohle bazénu.

Povedlo se.

Beru si ručník z lavice, otírám si obličej. Cítím ten hnusný tlak v uších. Voda mi zkresluje zvuky. Slyším trenéra jen tlumeně. Křičí na mě.

Je mi to jedno.

Vyhrál jsem.

To je jediné, na čem teď záleží.

Jsem na suchu. Ne ve vodě, jak chtěl on.

V zamlženém vidění pozoruju, jak trenér rozhazuje rukama, něco rozčileně vysvětluje druhé trenérce. Občas gestikuluje směrem ke mně. Ona moc nemluví, má ruce v bok a diví se. Já ji znám, je ze skupiny neplavců.

Ale já už nevnímám.

Drkotají mi zuby. Třesu se.

Další týden mám jasno.

Do bazénu už mě nikdo nedostane.

Ať mi dají klidně pětku z tělocviku.

Co na tom záleží.

Část devátá – Skok přes vlastní stín

Stojím na břehu potoka a sleduju ostatní, jak se čachtají ve vodě. Smějí se, cákají po sobě, užívají si to. Pak se jejich pohledy obrátí ke mně.

„Skoč, Draku, skoč!“ spustí skandování malí skauti, po hrudník ponoření do vody.

„Ne, kluci, já fakt vodu nemusím,“ říkám pravdu.

Jenže skandování zesiluje. „Skoč! Skoč! Skoč!“

Zatraceně. Copak nemám na vybranou? Očividně ne. Jsem jejich vedoucí, vzhlížejí ke mně, a pokud teď ucuknu, určitě si podkopu autoritu. Nemůžu, nechci je zklamat. Jenže o to víc mě drtí pocit, že nejsem pánem svého rozhodnutí. Že jsem zase donucený jít proti sobě.

Přemáhám se.

„Kdyby se někdo topil, skočím bez váhání,“ ujišťuju sám sebe. Mám na to zdravotní kurz, od toho jsem tady. A umím plavat. Naučila mě to trenérka ve škole v posledním ročníku. Byla hodná, chápavá. Vždycky mi dovolila nejdřív se namočit v bazénu pro neplavce, nehnala mě hned do hluboké vody. A já se nakonec rozplaval. Přeplaval jsem bazén tam i zpátky, jen na tři nadechnutí. Nakonec mi to šlo.

Ale tohle je jiné. Nikdo se netopí. Tohle není krizová situace, jen neškodná táborová legrace. A já jim ji kazím.

„Skoč, Draku!“

Nemám na vybranou. Odhodlám se. Rozbíhám se.

Všechno se zpomalí. Cítím každou milisekundu letu. Pak přijde náraz. Voda mě pohltí, šok ledového proudu mi sevře hrudník.

Plácnutí.

Potok mi sahá sotva po pás, ale přesto mám najednou pocit, že nedosáhnu na dno. Že mě voda chce stáhnout dolů. Kopnu nohama, vzepřu se a vystřelím nad hladinu jako pružina.

Konečně!

V panice si rukama setřu vodu z obličeje, promnu si oči a snažím se nadechnout.

Kolem se ozve bouřlivý smích a potlesk. Kluci jásají, nadšení z mého nešikovného „plácnutí se“ do vody.

A pak mi to dojde.

V letu jsem zakřičel: „Pozor, skáču kufr!“

A tohle je pro ně vrcholná zábava.

Usměju se. Taky se směju.

Možná jsem vyhrál sám nad sebou. Na chvíli.

Část desátá – Hořké teplo a ledová lekce

Když je vám pět let, objevujete svět po boku rodičů. Spousta věcí je nových a vzrušujících, vzpomínky na ně zůstávají na celý život. A pak jsou tu ty druhé – takové, které byste raději zapomněli.

Jednoho dne máma oznámila: „Jdeme do sauny.“

„Co je to sauna, mami?“ ptám se zvědavě.

„To je místo, kde je teplo. Bude se ti tam líbit,“ odpoví s úsměvem.

Těším se. Nové dobrodružství!

Přicházíme k budově s nápisem Městský bazén, sauna a pára.“ Neumím číst, ale máma ano. V šatně je hodně lidí, všichni mají velké bílé ručníky.

„Svlékni se,“ přikazuje máma.

„To nejde, byl bych nahatý!“ bráním se.

„Tady jsou všichni nazí,“ odvětí.

Cítím se divně, ale poslechnu. Vycházíme ze šatny, míjíme sprchy, dvě velké masážní vany, dva bazény – a pak už stojíme u červených dřevěných dveří. Máma je otevře.

Uvnitř sedí cizí ženy na dřevěných lavicích. Jsou celé mokré, některé i leží. Vstupujeme a v tu chvíli to ucítím. Horko. Drtivé, dusivé horko.

„Mami, já chci pryč,“ šeptám a tělem mi projede vlna neklidu.

„Teď jsme sem přišli. Musíš to chvilku vydržet,“ odpoví klidně.

Věřím jí. Ale chvilka se táhne jako věčnost. Sleduju jen zavřené dveře, těžký vzduch mi tlačí na plíce. Nemůžu to vydržet.

Tisknu máminu ruku a tahám ji k východu. „Mami, já už nemůžu! Prosím, pojď pryč!“

Nejdřív mě ignoruje. Pak se rozčílí. „S tebou tak někam chodit! Vždyť tu nejsem ani pět minut!“

Ale nakonec vstane. Jdeme ven.

Nevím, co se děje. Najednou mě drží v náručí – a pak to přijde. Šok. Ledový náraz do vody.

Nemůžu se nadechnout.

Lapám po dechu, ale nejde to. Máchám rukama, kopu nohama. Chci křičet, ale nic ze mě nevyjde. Nakonec se nadechnu – a v ten moment se můj vlastní křik rozlehne celou místností.

Máma se směje. Směje se!

Proč se směje? Nechápe, že se topím? Že nemůžu dýchat? Že mám strach?

Zvedne mě nad hlavu a zase ponoří. A znovu. A znovu.

Voda je jako tisíc jehel. Trnu zimou. Křičím. Ona se pořád směje.

Pak se konečně přesune do druhého bazénu. Ten je teplý. Jako vysvobození. Konečně přestanu křičet, ale pořád se třesu.

Máma se mračí. Říká mi něco dlouhými větami. Něco o tom, že jsem nemožný. Že přeháním. Že kazím legraci.

Legraci?

Tohle nebyla zábava.

Tohle bylo peklo.

A já vím jistě jedno: sem už nikdy nevkročím.