V temnotě vzpomínek: střípky, které odhalují pravdu

Pokračování mých vzpomínek. Zatímco se stále nořím do svého dětství, snažím se pochopit, co všechno mě ovlivnilo. Jaké byly chvíle, které mi formovaly život? Zjišťuji, jak se s nimi vyrovnávám dnes.

Část čtvrtá – Hledání otce

Je mi sedmnáct. Vystoupím z autobusu. Je chladno, podzimní šero se plíží ulicemi malé vesnice. Neznám to tu, nikdy jsem tu nebyl, ale přesto jsem sem dnes přijel hledat odpovědi. Hledám muže jménem Stanislav Holub. Rozhlédnu se kolem. Ostatní cestující už se rozešli, ale několik lidí ještě míří po cestě dolů k domům. Váhám jen okamžik, pak oslovím starší ženu v šedém kabátě.

„Dobrý den, nevíte, kde bydlí pan Holub?“

Zastaví se a přimhouří oči. „Který?“

Sakra. Nevěděl jsem, že je jich tu víc. „Dělá do elektřiny, opravuje rádia a tak,“ zkouším nadhodit.

„Aha, to bude ve vedlejší ulici. Předposlední dům vlevo,“ ukáže rukou.

Poděkuji a vydám se tím směrem. Cítím, jak se mi svírá žaludek. Co mu vlastně řeknu? Co když se mnou nebude chtít mluvit? Co když mě odmítne? Před domem se zastavím a chvíli jen zírám na dveře. Musím zaklepat. Musím zjistit pravdu. A hlavně potřebuji zoufale, ale zoufale pomoc. Kdo jiný by mi mohl pomoci, když ne otec? Zhluboka se nadechnu a zmáčknu zvonek.

Dveře se otevřou. Přede mnou stojí muž, kterého jsem nikdy neviděl, ale přesto mi nepřipadá cizí. Poznávám ho. Ale je jiný než já – má kulaté břicho, šedé až bílé vlasy. Já jsem spíš vyzáblý a moje vlasy jsou hnědé.

„Dobrý den,“ řeknu a nervózně si odkašlu. „Hledám pana Holuba. Jste to vy?“

„Jo, co potřebuješ?“ odpoví a prohlédne si mě pohledem, ve kterém je cosi zvláštního.

„Já…“ zaváhám. „Já myslím, že byste mohl být můj otec.“

Vidím, jak mu cukne obočí. Nezdá se překvapený. Spíš unavený. Povzdechne si a ustoupí stranou.

„Pojď dál.“

Vstoupím do pokoje a okamžitě mě pohltí jeho atmosféra. Na starém, poškrábaném stole leží rozebraný magnetofon s cívkami, vedle něj další kazeťáky, rádia a změť propojovacích kabelů. Dráty se kroutí na stole jako klubko hadů, mezi nimi rozházené šroubováky, pájka, cín a kalafuna. Vzduch je cítit po spáleném plastu a kovu. Zarazím se. Jeho pracovní stůl vypadá podobně jako ten můj. Nedávno jsem opravoval kazeťák a scéna přede mnou mi připadá zvláštně povědomá. Jenže moje pájka je jiná a nemám tolik nářadí jako on. Tady je toho mnohem víc – každý šuplík, každá police je zaplněná součástkami, kabely a drobnými přístroji, které možná ještě půjdou zachránit. Zeď má zvláštní růžovo-oranžovou barvu s pravidelnými vzory vytvořenými válečkem na barvu. Ve slabém světle působí skoro snově. Místnost je plná chaosu, ale ne nepořádku – spíš jakéhosi řádu v nepořádku. Mládenecký byt. Místo, kde se spí, pracuje a opravuje, ale kde se nežije. Líbí se mi to. Připadám si, jako bych vstoupil do nějakého tajného bunkru, laboratoře z jiného světa. Takový pokoj bych chtěl mít taky. Posadíme se. Chvíli mlčíme. Nevím, kde začít. Nakonec jen řeknu: „Moje matka je nemocná. Nevím, co s ní.“ Vysvětluju mu, o co přesně jde. Neděsí ho to. On to ví, napadlo mě. On to ví už tak dlouhou dobu a neudělal nic. Vůbec nic.

Zvedne obočí. „A co já s tím?“

„Myslel jsem, že byste mi mohl poradit. Nebo pomoct.“

Opře se a zamyšleně přejede rukou po stole. „Jediné, co mě napadá, je jedna léčitelka v Čechách. Možná by mohla něco vymyslet. Je opravdu dobrá. Neuznává moderní medicínu. Studovala v Indii a umí zázraky s čakrami.“

„To je všechno?“ zeptám se zklamaně.

„A co čekáš?“ řekne suše. „Že se k tobě přihlásím jako k synovi? Ani nevíš, jestli to je pravda. Jen domněnky.“

Hledím na něj a cítím, jak se mi v krku tvoří knedlík. Nevím, co jsem čekal. Možná něco víc. Možná jen to, že nebude tak odtažitý.

„Takže… to je všechno?“ hlesnu.

Pokrčí rameny. „To je všechno.“

Naděje je pryč. V ruce mám napsanou poštovní adresu nějaké léčitelky z druhého konce republiky. Tu mám hledat? To asi ne. Nemám to v plánu. Ani náhodou. Takže nemám nic ... nemám nic.

Část pátá – Vlasy na zemi

Slyším křik. Ozývá se ze sestřina pokoje. Matka neřve jen tak ledabyle, ječí z plných plic, její hlas se odráží od stěn a zalézá mi do hlavy jako ostré střepy.

Dveře jsou zavřené. Nemůžu nic vidět, ale dokážu si to představit. Matčina zuřivost je jako bouře, která ničí všechno kolem sebe. Ozve se rána. Pak druhá. Těžký náraz – židle? Stolní lampa? Něco se skutálí po podlaze. Poznávám zvuk knihy, která dopadla na zem, a následně několik menších předmětů – tužky, sklenička, zrcátko?

A mezi tím zoufalý křik mojí sestry.

„Já ti ukážu! Ostříhám ti všechny vlasy!“ ječí matka.

Sestra prosí, naříká. „Ne, mami, prosím! Ne!“ Její hlas se láme, pláče, vzlyká.

Pak už se nebrání. Přestane křičet. Vzdala to.

Vyděšeně se s bratry tiskneme k sobě v našem pokoji. Jsme jako malé klubko strachu. Ani jeden z nás nemluví, jen dýcháme tiše, aby nás matka neslyšela.

„Bude dobře,“ šeptám. Ale ani sám tomu nevěřím.

V duchu znovu počítám. Hodiny, dny, měsíce, roky. Devět a půl roku. Pak budu pryč. Pak mě tu už nikdy nikdo neuvidí.

Ale co bráškové?

O ně se otčím postará. Jsou jeho. Já ne. Já jsem tu navíc.