V pasti domova

Dětství by mělo být bezpečným přístavem, ale co když se z domova stane místo, kde převládá strach, křik a nejistota? Odkrývám zde tři různé vzpomínky z mého života, mého skutečného dětství. Jak moc formovaly mou budoucnost?

Část první – Možná dnes ne

Tma je hustá jako sirup. Lepí se mi na kůži, stéká po pažích a pohlcuje mě celého. Skříň je úzká, stísněná, ale známá. Obklopuje mě vůně oblečení, jemně zatuchlá, smíšená s kolínskou mého bratra a ještě známější vůně pracího prášku. Stejný prací prášek používá babička. U ní je hezky. U babičky je teplo a měkké velké peřiny. Košile visí kolem mě jako strážci, šimrají mě ve vlasech, ale já se neodvážím ani pohnout.

Kroky na chodbě. Matka mě hledá. Slyším její dech – krátký, roztřesený. Nebo je to můj? Ne, tohle jsou její kroky. Zná mě, ví, kam se schovávám. Nebo možná ne. Možná dnes ne.

Přitisknu se hlouběji do temnoty a zkrotím svůj dech. Každý nádech je jako výstřel do ticha. Ohlušuje mě. Cítím, jak mi buší srdce, až mám pocit, že ho musí slyšet i ona. Stačí jen otevřít dveře a bude konec. Ale možná projde kolem. Možná dnes ne.

Osm let. Ještě osm let. Počítám dny, měsíce, roky. Až mi bude osmnáct, odejdu. Budu volný. Nikdo na mě nebude křičet. Nikdo mě nebude bít. Nikdo mě nebude nutit schovávat se ve skříni a čekat, až její vztek přejde.

Kroky se zastavily těsně za dveřmi. Možná váhá. Možná už ví, že jsem tady. Možná ji ten vztek už přešel.

Ale já si tím nejsem jistý.

Část druhá – Návštěva Prioru

„Půjdeme do Prioru?“ ptám se nadšeně, když matka oznámí, že musíme na nákup. Jsou mi čtyři roky, takže to zní spíše takto: „Půjdeme do Plijluo?“

„Ano,“ přikývne a obléká si kabát.

Srdce mi radostí poskočí. V přízemí je hračkářství. Znám ho nazpaměť. Vím, kde jsou vystavené modely vláčků, letadel i celá řada Igráčků. Matka mě tam vždycky nechává, zatímco si vybírá věci, které mě nezajímají – oblečení, záclony, boty. Ale já jsem spokojený, protože v hračkářství plyne čas jinak.

Dnes je však něco jinak. Jdeme rovnou po schodech nahoru, do prvního patra. Míjíme hračkářství. Zastavím se. „Mami, hračkářství je tady!“ připomenu jí, jako by na to snad zapomněla. Tahám ji za ruku správným směrem.

„Dnes ne,“ řekne pevně a pokračuje dál.

Zůstanu stát na místě. Dnes ne? Ale proč? Co jiného by mohlo být důležitější než hračkářství?

„Ne!“ vyhrknu a zatnu pěsti. „Chci tam! Půjdu tam!“

Matka se otočí a přimhouří oči. „Přestaň se vztekat.“

Ale já nepřestanu. Dupu nohama do země. Lidé kolem se otáčejí. „Chci do hračkářství!“ křičím. „Teď hned!“

Otčím ke mně přistoupí a sevře mi paži. „Tohle si dovolovat nesmíš,“ řekne tiše, ale důrazně. Zvedl mě mírně za ruku, aby na mě dosáhl. Pak mě lehce plácne po zadku. Nezabolí to. Spíš mě to překvapí. Otčím je s námi krátce. Je tichý. Když jdeme ven, zapomínám, že je s námi.

Matka se na něj prudce otočí. „Na mého syna mi sahat nebudeš,“ řekne ostře.

Na vteřinu cítím zadostiučinění. Matka se mě zastává! Ale pak dodá: „Mlátit svého syna si můžu jenom já sama.“

Zarazím se. Dívá se na otčíma s očima plnýma vzteku, ale ten vztek není kvůli mně. Je to její boj, ne můj. Vím, co přijde. Hlasité nadávky, prudká gesta, křik, který se rozléhá po obchodě.

Bože, ať už je konec.

Stojím tam s očima upřenýma na podlahu. Už nechci jít do hračkářství. Už nechci nic.

Část třetí – Otec nepřijede

Je mi asi tři roky. Jsem u babičky a dědy na návštěvě. Bydlí v přízemí rodinného domu. Je podzim, brzo se stmívá. Z okna vyhlížím svého otce. Slíbil mi, že mě sveze autem. Naloží mě a pojedeme domů. Už jednou mě vezl a bylo to skvělé. Seděl jsem na předním sedadle a připadal si jako velký. Jako bych řídil raketu. Chtěl bych být jako on – řídit auto, točit tím velkým volantem.

Čekám. Čekám dlouho.

„On už nepřijede,“ řekne babička tiše.

Nepřijde? To není možné! Slíbil mi to! A když něco slíbí, tak to platí… Nebo ne?

„Zase zapomněl,“ dodá a dívá se na mě soucitně.

Děda si povzdechne a zavrtí hlavou. „Je to tu zase. Jen slibuje. Chudák kluk, ten se svého otce snad nikdy nedočká.“

Otočím se zpátky k oknu. Možná se jen někde zdržel. Možná má moc práce. Možná…

Dívám se do tmy a doufám, že světla reflektorů se přece jen objeví. Ale nestane se to. Nikdo nepřijíždí.