Narodil jsem se, ale slavit nemůžu

Jedna dětská vzpomínka. Jeden narozeninový dort. A s ním i slova, která se zaryla hlouběji než jakákoliv rána. Od té chvíle pro mě narozeniny nejsou dnem radosti, ale tichým připomenutím, že obyčejná oslava může bolet celý život.

Část dvanáctá – Dort, který mě naučil nenávidět narozeniny

Je neděle. Jsem u babičky od včerejška.

„Dneska budeme celé dopoledne péct,“ usměje se babička na mě.

„Já rád peču.“

„Však já vím.“

Na stůl pokládá velkou bílou mísu, šlehač, vejce, heru, mouku, cukr a další suroviny. Nezapomene ani kuchyňskou váhu. Všechno voní příslibem něčeho výjimečného. Do ruky mi podá elektrický šlehač. Hrudky se mění v těsto, mísa se mi v rukách točí jako kolotoč. Dělá to rámus. Miluju to. Ale babička mě brzy zklidní.

Zatápí v troubě. Držím knoflík, zatímco ona do ni vhazuje sirky. První. Druhá. A pak třetí. „Uaaaffff!“ trouba se chytla. Držím knoflík ještě pár vteřin. Je hotovo.

Vymažu plech obalem od hery, babička ho vysype moukou. Nalévá těsto.

„Víš, co pečeme?“

„Buchtu, ne?“

„Skoro. Dneska pečeme dort.“

„Dort?“

„Zítra máš narozeniny, Martínku. A ty jsi mi říkal, že jsi nikdy žádný dort neměl.“

Mám sucho v krku. Dort? Můj dort? Svíčky? Přání?

„Večer si ho vezmeš domů. Máma ti zapálí svíčky. A ty je sfoukneš.“

V hlavě se mi honí představa, jak rozkrajuju dort. Bráchové a ségra tleskají. Jsme rodina. Šťastná rodina.

„Máte doma svíčky?“

„Máme, babi. Máma je dává na vánoční stromeček. Vím přesně, kde jsou.“

Dort je hotový. Krém, želatinové kuličky, vůně cukru. Krása.

Když se setmí, je čas jít domů. Sestra – je jí šestnáct – mě vyzvedne. Dort v krabici, krabice v síťovce, síťovka v mých rukou.

„Doufám, že ho doneseš celý,“ mrkne na mě babička.

Cestou domů mluvím jen o dortu. Můj první opravdový dort!

„Aby ses z něj nepočtverečkoval,“ utrhne se na mě sestra.

Raději zmlknu. Je to prostě puberťačka.

Doma, hned u dveří, sestra huláká: „Martin má dort! Narozeninový dort!“

Máma vychází ze dveří.

„Nevymýšlej si. Kde by vzal dort?“

„Tady,“ zvednu síťovku.

Bere mi ji z ruky, já mizím na záchod.

Slyším radostné výkřiky sourozenců.

„Počkejte! Ještě svíčky!“ křičím ze záchodu.

Máma ale dál šramotí příbory. Vytahuje nůž.

„Počkejte! Svíčky!“

Neslyší. Možná nechce slyšet.

Rychle se oblékám, běžím ze záchodu rovnou do kuchyně.

Máma už rozkrojila dort – můj dort – ještě v krabici.

Podává první kousek bráchovi.

„Ne!“ zakřičím. „To nesmíš! To je můj dort!“

A v tu chvíli to začne. Mamka spouští svou smršť:

„Tvůj dort?! No to se podívejme! TY máš dort? A celý pro sebe? A nechceš se podělit?!“

Její hlas stoupá, trhá vzduch a proměňuje ho ve slovní kameny:

„Ty SOBEČE! SMRADE! Nezasloužíš si ani DROBEK! Rozmazlený syčák, co se spiknul s mojí vlastní MATKOU! HAJZLE MALEJ!“

Hřmí. Řve. Mlátí do stolu. Lžíce cinká o talíř. Sklenice poskakuje.

Vztek, který jsem cítil, je pryč. Nahradil ho stach. Znám ho dobře.

Pohled mi sklouzne k televizi.

Tam leží – vedle ní – půlmetrová zelená zahradní hadice.

Vystavená jako relikvie. Symbol nadvlády.

Denně nám připomíná, co nás čeká, když budeme „zlobit“.

„Já to tak nemyslel, mami… Ten dort je pro všechny. Klidně ho snězte. Já… já ho nechci,“ vysoukám ze sebe. Hlas se mi třese. Slzy na krajíčku.

„Aha!“ vykřikne výsměšně. „On ho najednou nechce!

To sis to jako rozmyslel? Ty tady předvedeš takový výstup, a pak jako že nic? Ty sobče! Ty rozmazlenej spratku!

Nejdřív si hraješ na pána, a teď že dort nechceš?

TAK TO TEDA NE!“

Odstoupí od stolu. Krabice s dortem v rukou.

V hlavě začínám mít tmu. A je to. Jde pro hadici. Bude to jedna rána za druhou, celou minutu. Možná dvě.

Třesu se. Čekám výprask.

Ale ona se nehrne k hadici.

Místo toho otevře zásuvku s příbory.

Vytáhne lžíci. Velkou. Polévkovou.

Přistoupí zpět ke stolu.

Krabici postaví přede mě.

Lžíci zaryje přímo doprostřed dortu.

„Tak žer!“ zasyčí. „Žer, spratku!

A celý!

Když je to tvůj dort, když ti na něm tak záleží – tak ho sežer! A nepůjdeš spát, dokud nezmizí POSLEDNÍ DROBEK!“

Chci říct, že jsem ho donesl všem. Že jsem měl radost. Že jsem se těšil.

Ale slova se mi zadrhnou. Nejde mluvit.

Mlčím. Protože když mlčím, nedostanu na zadek. Snad.

Přisune mi krabici až pod nos.

Cukrový zápach je najednou odporný.

Žaludek se mi po pár porcích obrací.

Slzy. Pálí mě v očích. Můj dort. Můj první dort.

Naděje se změnila v trest.

„Už nikdy nechci dort!“

Ta myšlenka se mi zaryla do mozku jako by ji tam snad někdo vyřezal nožem jako obrázek do lavičky v parku.

Zůstala tam.

Navždy.

Rytá do tkáně s takovou silou, až praskala lebka.

A nikdy nezmizela. Nikdy.

Dnes jsem dospělý.

Možná na sklonku života – kdo ví.

Ale ten okamžik… ta kuchyně… ta lžíce… to „žer!“…

To všechno je pořád tady.

Uvnitř. V mých uších, očích, v dlaních, v hlavě, ve snech.

Stačí jediné slovo: Narozeniny.

Nebo Svátek.

A mé tělo ztuhne.

Můj úsměv zhořkne.

Nechci dort. Nechci slavit. Neumím to.

Protože neumím radost předstírat, když ve mně zůstává jen pokřivená a bolestivá vzpomínka doprovázená emoční prázdnotou.

Neslavím.

Vysvětluju to rodině.

Říkám to slušně. Tiše. Otevřeně. Znovu a znovu.

Ale oni jen krčí rameny.

Nechápou. A ani chápat nechtějí.

Rok co rok se snaží. Dorty. Dárečky. Úsměvy. Třesením rukou a k tomu přání.

A já? Já to protrpím.

S křečovitým úsměvem.

S rukama na kolenou, nohama v tichu a duší v troskách.

Nenávidím narozeniny. Všechny.

Všechny svíčky, všechny přání, všechna „všechno nejlepší“.

A celý život se jim za to omlouvám. Každý rok.

Znovu a znovu.

Ale oni to nechápou. A nikdy nepochopí.