Pachuť předvolební atmosféry

Před volbami do poslanecké sněmovny se vždy opakuje stará známá písnička. "Volil jsem vás minule, ale už nikdy více!" pokřikují někteří voliči v internetových diskuzích na vládní strany, kterým končí mandát. Proč to vůbec dělají? Je to správné? Jaké je toto počínání z pohledu Marťana?

Základní motivací voličů k takovým výkřikům do tmy je nepochybně fakt, že strana nesplnila, co slíbila ve svém volebním programu. Někdo také přihlíží ke zvýšení státního dluhu koaliční vládou, jejíž součástí byla i dotyčná politická strana. Jiní poukazují na zkorumpovanost a kradení politiků, především těch, kteří jsou v úzkém spojení s vládou. A další oprávnění voliči dají jen na volební hesla na billboardech a v televizních spotech a pak se diví. Jenže ono to není tak jednoduché...

Pokud se chceme bavit o nesplněných slibech, musíme si nejprve udělat pořádek v termínech. Hlavními pro nás budou volební program politické strany a koaliční smlouva. Strana před volbami ukáže voličům představu o své vládě, pokud by tato strana získala většinu v poslanecké sněmovně, ideálně i v senátu. Tato představa se nazývá volební program. Po volbách některé politické strany, které se dostaly do sněmovny, uzavřou koalici. Zástupci všech stran koalice diskutují a snaží se nalézt kompromis mezi svými volebními programy a přizpůsobují se aktuální situaci ve všech oblastech, které ovlivňují společnost. Tento kompromis je podepsán stranami zastoupenými ve vládě a nazývá se koaliční smlouva. Je jasné, že politická strana nikdy nemůže přesně naplnit svůj volební program, pokud vstoupí do koalice. Všechny koaliční strany by totiž musely mít do puntíku stejný program. V reálném světě prakticky nemožné. V této situaci se najde ve volebním programu několik věcí, které strana nakonec nesplní. A předvolební házení špíny na politické strany, zejména ty čerstvě ex-vládní či ještě-vládní, může začít. Jak jednoduché.

Státní dluh je záležitost, která se díky masové medializaci propírá ve společnosti dnes a denně. Je sice hezké, že každý z nás dlužil loni 160 tisíc, ale co mi tahle hodnota říká? Nic. Má to jen hodně slušnou šanci dostat se na titulní stránky novin. Když dluží firma nějaké peníze, splácí se tento dluh z příjmů a prostředků firmy, nikoliv z příjmů nebo prostředků jejích příslušníků. A přesto nikoho nezajímá tolik dluh fabriky, ve které pracuje, jako dluh státu, ve kterém žije. A to navzdory faktu, že fabrika je člověku daleko bližší než stát. Mimochodem, posledním deseti vládám se za posledních 18 let ani jednou nepodařilo státní dluh meziročně snížit. Ani pravicovým, ani levicovým, ani úřednickým. Není to tedy aktuální, ale dlouhodobé, řekněme už pomalu chronické téma. Ale poslední vláda se tímto "nešvarem" pošpinit samozřejmě může. Jak jednoduché.

Ve společnosti panují domněnky, že politici kradou. Nedávno jsem slyšel čísi názor. Většině lidí prý nevadí, že politici možná kradou. Vadí jim, že si nemůžou to, co údajně nakradli politici, nakrást sami. Já se s tímto názorem ztotožňuji. Povaha českého národa už je taková - závist za každou cenu. Zkorumpovanost s kradením úzce souvisí. Krást a podílet se na korupci by se samozřejmě nemělo, ale není příliš mnoho případů, kdy by byl politik pravomocně odsouzen alespoň za jednu z těchto dvou věcí. A říct, že jsou i soudy podplacené skrz naskrz? Jak jednoduché.

Naslouchání volebním heslům je největší chyba, kterou volič může udělat. Nechat se oblbnout reklamní kampaní je totiž velmi snadné, protože reklamu vymýšlejí experti ve svém oboru. Je ovšem také snadné přečíst si hrstku volebních programů těch stran, které mají reálné šance dostat se do sněmovny, plus stran, které se člověku na první pohled líbí. Voličů, kteří tomu těch pár hodin obětují, je velmi málo a já si jich velmi cením. Víc než polovina lidí naslouchá jen volebním heslům nebo je to vůbec nezajímá a vhodí do urny stejný lístek jako posledně. Méně než polovina lidí se dozví cosi o volebních programech zprostředkovaně z článků a reportáží v médiích. Jen hrstka lidí se zajímá o programy kandidujících stran - jen hrstka lidí se zajímá o případnou budoucnost své země. Jak... nezodpovědné.

Všechny čtyři problémy, které jsem výše zmínil a souvisejí s předvolebním obdobím, se intenzivně řeší před každými volbami po hospodách, internetových diskuzích, na pavlačích a balkónech, na ulici i v práci. Ať už byla poslední vláda levicová, pravicová nebo nějaká mimořádná, cítí průměrný český člověk potřebu přihodit do diskuze o této vládě i svůj "originální" názor, že to byla nejhorší vláda v dějinách našeho státu. Kolik procent lidí se zamyslí nad tím, co vláda udělala dobře? Kolik procent lidí je vůbec schopno objektivně přiznat, že vláda mohla něco udělat dobře? Každý jen kolem sebe prská, ale pozitivního myšlení vidíme poskrovnu. Pokud chceme změnu, nepomůže nám žádný politik-spasitel. Musíme začít sami u sebe, zamést si před vlastním prahem. Naučit se myslet nezaujatě a nalézt na zdánlivě ryze špatných problémech i to dobré. I kdyby to měla být jedna jediná věc. Pak teprve můžeme dokázat velké věci. Ale nikdy nás nezachrání hrstka lidí "tam nahoře", se kterými si ani nemůžeme promluvit o svých problémech.

Nikoliv šťastnou ruku, ale rozum v hrsti u volebních uren 25. a 26. října přeje

Marťan