Valí se to na nás ze všech stran. Zákony, předpisy, regule, normy, direktivy, vyhlášky... Kdyby byl člověk potrestán za každé porušení nějakého závazného, ale i nepsaného pravidla, pravděpodobně by nebyl nikde jinde než u soudních, správních, disciplinárních a jiných řízení.
"Co dva advokáti, to aspoň tři různé interpretace zákona," říká se. Člověk ani nemusí být právník a může mít na určitý předpis jiný názor než někdo jiný. Vzpomeňme třeba na výpočet procentuální chybovosti podpisů na peticích pro podporu kandidátů na prezidentský úřad, která rozvířila právě debatu o selském rozumu a lpění na doslovném znění zákona.
Tehdy se vzaly dva kontrolní vzorky z obrovského množství dodaných signatur na peticích. Ministerstvo vnitra procentuální chybovost v obou vzorcích sečetlo a celkový počet podpisů zredukovalo o zjištěný výsledek. Někteří lidé (převážně právníci) tvrdili, že je možné příslušný text zákona interpretovat oběma způsoby - tedy procenta chybovosti z obou vzorků jak sčítat, tak průměrovat. (Téměř) všichni ale uznávali, že selský rozum jim velí přiklonit se k druhé variantě. Jenže celá kauza musela až k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten se rozhodl pro 'selský výklad' předpisu. A některé úředníčky to nechalo dokonce v klidu a tvrdili, že soud pouze zákon interpretoval jinak.
Jenže pro podobné příklady nemusíme chodit až k nejvyšším institucím tohoto státu. Stačí zajít třeba k volbám. V § 33 odst. 6 Volebního zákona se píše, že "V prostoru určeném pro úpravu hlasovacích lístků nesmí být nikdo přítomen zároveň s voličem, a to ani člen okrskové volební komise..." až na výjimky, kdy dotyčný hlasující má tělesnou vadu nebo nemůže číst nebo psát. Komise zpravidla nepřihlíží k tomu, že si občan doma kupříkladu zapomněl upravený hlasovací lístek a nevědom si této nehody si s sebou ani nevzal brýle. Za plentu s ním prostě nikdo nesmí, a basta! Děti se obvykle za plentu pouštějí, dokonce i vhazují za rodiče do urny obálku s hlasovacím lístkem. Ovšem také už jsem zažil předsedkyni, která při tomto 'excesu' div nevylétla z kůže. Tříleté dítě totiž za plentou může voliče vmanipulovat do volby, která se mu zcela příčí, že?
Stačí dokonce jen vyjít na ulici a hned uvidíme další příklady. Tentokrát z běžného života. Možná se vám někdy stalo, že jste dostali od policistů pokutu, protože jste nejeli na přehledné, široké, rovné okresce za sucha a velmi řídkého provozu devadesát, ale sto. Také jste třeba zažili, že vás nějaký občan vyplísnil, když jste do něj v tlačenici v metru vrazili nebo se o něj jen na chvilku opřeli. V obchodu jste potřebovali koupit pouze mléko do už rozdělaného těsta, ale důchodce vás před sebe se svým padesátipoložkovým nákupem prostě nemohl pustit, protože je zvykem vystát frontu v pořadí, v jakém se přišlo.
Přátelé, nebojme se občas vzepřít pravidlům a uvažujme, jestli se ten, komu chceme rozhořčeně cosi vytknout či postavit se mu na odpor, opravdu dopustil něčeho tak zásadního, abychom to nemohli jen tak přejít. Skutečně nad tím nejde přimhouřit oko? Nemůžeme pro něj udělat tu laskavost, kterou po nás požaduje? Nemůžeme se začít chovat prostě člověčensky? 'Zapomenout' občas na nějaký předpis není hřích. Nebojme se občas zastat nějaký lidský postoj k věci, namísto toho komisního, nepříčí-li se to zdravému rozumu.
Strach z odpovědnosti za vlastní rozhodnutí, to je největší nešvar naší společnosti, který ji i významně brzdí. Neustále se odvoláváme na nějaké papíry, na výroky někoho jiného, abychom se kryli. Proto buďme lidští, rozumní a stavme se čelem k důsledkům svého chování. Jen tak můžeme být lepší. Jen tak můžeme být na sebe jednou hrdí. Ale to už je zase úplně jiná kapitola...
