V posledních letech se ve výchově mládeže cosi změnilo. Učitel ve škole nepřerazí o šestnáctiletého adolescenta ukazovátko, nemůže. Zato mu musí říkat: "Alešku, takhle by to ale nešlo. To bychom nemohli být kamarádi, víš?" Trenér v šatně hokejistů, se kterými lomcuje bouřlivé mládí, podle názoru "vedení" taktéž.
Moderní je vychovávat dítě tak, že mu nepřikazujeme, nezakazujeme, nechválíme ho, netrestáme ho, jinými slovy ho necháme růst jako křoví u cesty. K dítěti a k náctiletému se ovšem nemůžeme chovat jako k dospělému z jednoho prostého důvodu. Děti a mladiství nemají vytvořené hranice a dospělý jim je musí nastavit. Hranice chování, pravidla morálky, míru vlastní zodpovědnosti, úctu k člověku a k životu.
V současné době je stav tragický. Ve školách vidíme, jak nějaký fakan vyprovokuje učitele a druhý spratek to natáčí na mobil. Do školy si jdou stěžovat rodiče "postiženého", video je umístěno na sociální sítě a spustí se mediální štvanice. V lepším případě učitel přijde o práci, v horším skočí někde z mostu. Ještě před několika lety, když jsem chodil na základní a střední školu já, by si nikdo nedovolil nic natáčet na mobil nebo na foťák. A kdybych provokoval učitele takovým způsobem, jako to dělají mladí dneska? Tak by mi vrazil takovou, že bych chytnul druhou o zeď. A já bych věděl, že jsem si to zasloužil.
Hokejový trenér v Klášterci doplatil nedávno na totéž. Jeho vlastní syn (!) ho natočil při tom, jak řve na svoje svěřence v kabině. V důsledku toho se trenér vzdal postu trenéra těchto juniorů a vedení města a klubu ho nádavkem zbavilo ještě trénování A týmu. Přitom platí nepsané pravidlo, že co se řekne v kabině, to její dveře ani neopustí. S klidným svědomím říkám, že by si všichni zasloužili nejen takový kartáč, jaký dostali, ale trenér o každého z nich, kdo souhlasil s natáčením videa, měl zlomit ještě nějakou pořádnou tyč. Smradi.
Když jsem za mého mládí chodil na tréninky stolního tenisu, hlavní trenér nás vždycky pozoroval, jak hrajeme, jak se chováme, co děláme. Na konci tréninku jsme se všichni posadili a trenér nás jednoho po druhém oslovoval. Říkal nám, co jsme dělali dobře, a neskutečně řval, co jsme dělali špatně. Jen díky tomu jsme všichni makali, protože nikdo nechtěl zažít, že ho trenér na konci přede všemi takhle seřve. V kolektivních sportech musí být trenér ještě tvrdší, protože jedinec tam je zodpovědný nejen za sebe, ale i za celý tým.
Celý problém tkví v tom, že dnes nemají učitelé a trenéři žádnou páku si svou autoritu vynucovat, přestože mají za děti zodpovědnost. Dítě někde vyvěsí video, stěžuje si doma a všichni se můžou přetrhnout, aby mu ukázali, že bude za jeho prohřešek potrestán někdo jiný. Učitel přijde o práci, trenéra zbaví jeho postu. A dítě je jediný aktér, který za své chování nepyká.
Co se divíme? Chyba je totiž už v základech. Mít zodpovědnost a nemít pravomoci, a naopak nemít zodpovědnost a mít pravomoci jsou největší dva nesmysly současné společnosti. Děti musí poznávat už od útlého věku, že se mají dodržovat určitá pravidla, jinak následuje trest. Pokud se s tímhle vůbec nesetkají, je velká pravděpodobnost, že velmi brzy po dovršení určitého věku budou končit na policejní služebně nebo v kriminále.
Učitel jednoduše má mít pravomoc žákovi dát pravítkem přes prsty nebo dát mu pohlavek, když si to zaslouží. Trenér má mít pravomoc řvát na sportovce, když nepodávají výkony a mají neúctu k autoritě. O vztahu rodič-dítě snad ani netřeba mluvit. Fungovalo to před sto lety, fungovalo to před dvaceti lety, musí to fungovat i dnes.
Řešením současného stavu naší mládeže není ukazovat jí, že když udělá chybu, nebude za to pykat. Řešením je, že se všichni seberou a řeknou: "Dobře vám tak, zmetci!"
