Pán v černém

Snad v každém nemocničním zařízení se vypráví nejrůznější tajemné příběhy.

Z některých až mrazí. Tento příběh je jeden z nich.

Noční směna na jednotce intenzivní péče začala jako každá jiná. Plnění harmonogramu, vyplňování dokumentace, obstarávání pacientů. Vlastně se zdálo, že je až nezvyklý klid. Žádné zhoršení pacientů. Žádný příjem intoxikovaného jedince. Dokonce ani na přidruženém oddělení kde jsou pacienti monitorování se nic zvláštního nedělo. Jakoby se všichni rozhodli že dopřejí personálu pro jednou klidnou směnu.

Hodiny odbily půl třetí ráno. Nepříjemný tón služebního telefonu burácel místností. Svým tónem drásal ušní bubínky. Někdo z pacientů na přidruženém oddělení využil možnost spojení přes zvonek na lůžku. Telefon sestru patřičně vylekal.

To však nebylo nic proti tomu, co následovalo.

„Ano ? Co se děje paní X?“

„Noo, prosím vás. Můžete říct tomu pánovi ať jde pryč ?“

„Pánovi ? Jakému pánovi ?“ prohodila pobaveně.

„Paní má asi vidiny… Není náhodou úplněk ? Musim se mrknout co dostala večer za léky.“

„No pořád tady chodí takovej pán v černým obleku s kloboukem. Tohle je ženský pokoj, tak ho prosím vyhoďte.“

V tu chvíli se sestra hbitě podívala na monitor s kamerou. Nikdo tam ale nebyl.

Rozhodla se tedy, že půjde situaci prověřit. Na pokoji opravdu nikdo nebyl. Raději se podívala i do koupelny kde kamery nejsou.

„No vidíte, nikdo tu není. Nezdálo se vám to?“

„No všechny ženský jsme ho tu viděli. Posílali jsme ho pryč, ale on nereagoval. Procházel to tu. Tohle je přece ženský pokoj, tady nemá co dělat!“

„Tak kdyby náhodou ještě přišel tak zazvoňte. Já to tu radši projdu kolem. Dobře ?“

Sestra se snažila uklidnit situaci, která i jí, začala být podivná.

Vrátila se zpět na sesternu a nad celou věcí dumala.

„To je divný… Že ho ale viděly všechny tři ženský ?!“

Po pár minutách se telefon rozdrnčel znovu. Tentokrát mužský pokoj.

„Ano, copak se děje?“ odpověděla odevzdaně.

„No prosím vás, můžete poslat toho pána pryč ?“

„Prosím ? Jakého pána ?“

Byla v šoku. Srdce ji začalo bušit jako o závod. Nejistě se podívala na kamery. Nic.

„Chodí tady nějakej pán v černým. S kloboukem. Můžete ho odsud vyhodit ?“

„Hned přijdu“ automaticky zareagovala.

V první řadě však volala kolegy.

„Prosim vás přijďte sem někdo!“ Naléhala.

Během pár vteřin se dostavili kolegové.

„Co je ?“

„Noo, hele já jsem podělaná až za ušima. Potřebuju aby jste se mnou prošli pokoje.“

Načež jim celou situaci osvětlila.

Společně všechny pokoje prošli. Prověřili koupelny. Prošli celé oddělení a rozsvítili každé možné světlo na chodbě. Vyzkoušeli, zda jsou dveře na oddělení opravdu zamčené. Po pánovi v klobouku nebyla nikde ani stopa. Najednou všude panoval klid.

Kolem šesté hodiny ranní se rozezněl telefon. Tentokrát šlo o telefon sanitáře.

„Ano ? Slyšim.“

„Prosím tě, přijď sem. Máme exitus.“

O pánovi v klobouku koluje hned několik příběhů. Nejen na tomto oddělení. Nejen v tomto nemocničním zařízení.

Dodnes spousta lidí odpřísáhne že pána viděli nebo alespoň cítili něco zvláštního.

Všichni se shodují na jedné věci. Pán v klobouku je předzvěst smrti. Nebo je snad smrt, on sám ?

Máte s pánem v klobouku své vlastní zkušenosti ? Jak byste reagovali vy, kdyby vám v noci zazvonil telefon a pacient vás požádal, ať pána pošlete pryč ?

Snílek