Nechte ho snít, ať se houpá, nechte ho snít, ať má dost

Otočím se na druhý bok. Skopu ze sebe peřinu. Nahrnu polštář na stěnu. Strčím pod polštář ruku. Přestanu myslet na všechny starosti. Už snad konečně usnu.

cesta nevědomíunknown

Zavřu oči a začnu se propadat do hloubky bezedné černoty. Zajistím si rychlý přesun na stanici spánek. Na začátku června jsou noci dost vlahé. Neusíná se mi dobře. Potí se mi hřbet ruky. Kolem ucha nesnesitelně nahlas krouží komár. Znovu se přikryji. Narovnám polštář. Převalím se na druhý bok. Stále nic. Stále myslím. Stále myšlenky klouzají. Jsem unaven. Naposledy zívnu. Ztrácím pevnou půdu pod nohama. Už se propadám, abych vzápětí mohl vzlétnout.

Tentokrát však ne. Budík nekompromisně ohlašuje další den. Bezvládné tělo odmítá poslušnost. Zvedám se do polohy terakotového vojáka. Startovní lajna dalšího bezvýznamnýho dne. Ještě se nasnídám. Všechno v rychlosti samozřejmě. Zabouchnu za sebou dveře a vyrazím do školy. Autobus si s přesností moc nezadá. Cesta z předměstí do centra utíká rychleji s hudbou v uších. Udrží mě vzhůru. Celou dobu jsem ospalý. Připraven lehnout si na máry a odpočinout si. Když už bych skoro zase usnul, tak musím přestupovat. Chvilka na zastávce tramvaje mi na náladě nepřidá. Většina obličejů okolo mne jsou kyselejší než ten můj. Tramvaje plní svá břicha davy lidí. Jeden proud ven. Druhý dovnitř. Vše pěkně organizované, přehledné, nikdo se neztratí.

Tramvaje mají svoje řády, dle kterých se vše řídí. Můj řád pro tuto chvíli má číslo 22. Lidí okolo je víc než zdrávo. Je to znát na vzduchu. Chtěl bych mít trochu vlastního vzduchu jen pro sebe. Chtěl bych stát pevně na oběma nohama na zemi. Chtěl bych na svých nohách stát jen já. Nic z toho mi není dáno. Hudba v uších stále hraje. V zatáčce kolem hradu hrajeme s ostatníma hru na přesýpanou. Tahle hra mě tohle ráno nebaví. Alespoň jsem míň ospalý. Auto vjede na Klárově do cesty bodci tramvaji vstříc. Řidič zkušeně brzdí. Dobrzdí. Hra na přesýpanou změnila směr.

Konečně Národní třída. Prostor okolo mne se znatelně uvolní. Konečně nemám ten nedobrovolný batoh v podobě zakrslého mužškého svetru. V tom svetru dozajista je nějaký muž. Nevím, čas mě otupěl natolik, že se ani neohlídnu. Stačí zdolat poslední rovinku a jsem tam, kde mě daná chvíle vyžaduje. Než tramvaj přijede na mojí konečnou zastávku, upadnu znovu do divného stavu polospánku. Něco není v pořádku. Jsem jakoby omámen. Malátný. Bez duše. Bez úsměvu. Bez myšlenky.

Zastávka na Karlově náměstí. Dveře se otevírají. Udělám první nejistý krok. Druhý je ještě nejistější. Zachytím se dveří na podporu nadcházejících kroků. Přede mnou pospíchají nějací dva horlivci. Letmým pohledem zjistím, že na záda mi dýchá celý splašený dav. Otočím se znovu v před. V tu chvíli uslyším zvolání svého jména. Je to zvolání od neznámé osoby. Možná ani není adresováno pro moje uši. Nestihnu se ale už otočit. Neslyším křik. Neslyším ohromující výbuchy, lámání železa. Neslyším ani závěrečnou melodii. Vidím jen jak protijedoucí tramvaj zapomněla jezdit v železných drážkách. Drtí beton pod koly. Je dost těžká. Není čas o tom uvažovat. Není čas ani na nějaký zázračně filmový skok. To už se moje snové ráno stále více zpomaluje. Právě jako před spánkem. Vagon tramvaje se stále přibližuje. Ustupuji krok zpět. To jediné stíhám. Pořád ale neslyším křik. Projevy emocí. Neslyším nic. Jako bych tu ani nebyl. Protijedoucí, teď už spíše valící se vagon, přikryl výhled na všechno ostatní. Cítím na dlani studené plechy. Je to jen mžik. Nic mě nebolí. Hřeje mne má únava. Najednou jsem vláčen zpět. Dost silně. Už se připozdívá. Barvy blednou. Okolí černá. Naprostá tma.

Ha! Budík. Znovu! Zase! Chce abych vstal. Můžu? Jo jasně. Vyběhnu z postele. Nevadí mi, že je ráno a že musím vstávat. Nemám spocený jen hřbet ruky, ale i ten větší hřbet. To je to nejmenší. Klepou se mi kolena. Nemám rád tyhle sny. Je mi špatně, ale i tak nějak uspokojivě dobře. Při ranní hygieně myslím na nehody. Všechny jsou tak smutné. Dnešek nechci mít tak smutný. Dnešní cesta do centra bude veselá...

Za 6 let po tomhle snu. Kdy se mi zdálo dalších asi tak nepočítaně snů, ani víc, ani méně. Zjistím zvláštní okolnosti hrátek mého podvědomí. Dne 16.3.2005, v 6:33 vykolejila tramvaj na Karlově náměstí. Nehodu nepřežili dva lidé. Dva smutné osudy. Smutek, který mne zachvátí, jen co si vzpomenu na ten dávný sen.