Asi jste v tomto týdnu zaznamenali zprávu o úhynu posledního samce severního bílého nosorožce, bohužel trochu upozaděné asijské druhy nosorožců jsou na tom také bledě a je možné, že naše generace brzy ztratí další úžasné druhy.
Sudán byl jako malý odchycen Ing. Vágnerem a následně prožil život v královédvorské zoo a před několika lety byl spolu s dalšími třemi severními bílými nosorožci převezen zpět do Afriky s nadějí, která již bohužel v přirozené podobě zhasla. A teď již nezbývá nic jiného, než věřit genetickým inženýrům.
A doufám, že případný úspěch by šel aplikovat i na ohrožené asijské druhy, kteří jsou na tom také dost bledě a jelikož dva ze tří druhů nemají své velvyslance v zoo, tak se o nich ví mnohem méně, než o jejich afrických bratrancích.
V následujících řádcích se trochu blíže podíváme na situaci u jednotlivých druhů.
Nosorožec sumaterský (Dicerorhinus sumatrensis) je občas nazýván jako vlasatý nosorožec a to proto, že se jedná o jediný částečně ochlupený druh nosorožce a ze všech druhů (zatím) žijících nosorožců se jedná asi o evolučně nejzajímavější druh a připomíná již vyhynulého nosorožce srstnatého.
Tak jako u většiny druhů velkých zvířat, byl kdysi jeho areál rozšíření skoro po celé jihovýchodní Asii, ale to se začalo v průběhu 20. století rychle měnit a jelikož se nedařilo zastavit sílící tlak pytláků a neustálé kácení pralesů, tak mezi roky 1988 a 1996 bylo odchyceno asi 40 jedinců, kteří posléze byli rozesláni do převážně amerických a indonéských zoo s cílem založit záložní a prosperující populaci. Jen pro informaci v té době se populace odhadovala asi na 800 jedinců. Bohužel se posléze ukázalo, že porozumět životu těchto úchvatných tvorů je opravdu oříšek a tak léta ubíhala a žádný odchov se i přes intenzivní výzkum nezdařil (s výjimkou jednoho porodu v Malajsii, kdy samice již byla březí z volné přírody). A když už se zdálo, že tento projekt skončí velkým neúspěchem, tak v americkém Cincinnaty doslova za pět minut dvanáct dokázali sumaterské nosorožce rozmnožit a během několika let se zde narodili dva samečci a jedna samička. Bohužel rodiče po několika letech zemřeli a jejich jediná dcera zemřela náhle v roce 2014. V té době už byl první sameček v záchranné stanici v Indonésii a před třemi lety se k němu připojil i jeho mladší bratříček. Mnozí tento projekt kritizují, ale i díky poznatků získaným chovem nosorožců v zajetí se zdařily následné dva odchovy v Indonésii. Mimo jiné bylo zjištěno, že pro sumaterské nosorožce je vysoce toxická potrava obsahující i stopové množství železa.
V současné době sumaterského nosorožce neuvidíte v žádné zoo na světě. Ale to neznamená, že nejsou jedinci chovaní v zajetí. V Malajsii jsou chováni již jen dva jedinci. Trochu lepší situace je v indonéské záchranné stanici Way Cambas, kde jsou i oba dva bratři z Cincinnaty. V současnosti je zde 7 jedinců, z nichž dva se zde dokonce narodili. V lidské péči tedy zůstává devět jedinců.
Odborníci odhadují, že ve volné přírodě žije maximálně 90 - 100 nosorožců sumaterských ve třech poddruzích (pesimistické odhady hovoří jen o 30-40). Každopádně je jejich populace rozdělena do pěti nepropojených národních parků v Malajsii a Sumatře a pravděpodobně tak dochází k vzájemnému příbuzenskému křížení. Jako jediné východisko k záchraně tohoto druhu tak připadá v úvahu odchyt posledních jedinců a přesun mezi jednotlivými parky. Samozřejmě je důležité ochránit a nejlépe i rozšířit i jejich přirozené prostředí. A když by se všechno podařilo, tak bude podle odhadů vědců trvat více než 100 let než by se populace sumaterských nosorožců rozrostla do trvale udržitelné velikosti.
Nosorožec jávský
Nosorožec jávský (Rhinoceros sondaicus) je další kriticky ohrožený druh. Podobá se většímu nosorožci indickému. Podle posledního odhadu (březen 2018) žije pouze 67 nosorožců jávských a všichni jsou v národním parku Ujung Kulon, který leží na západní části ostrovu Jáva. Populace je pravděpodobně menší než populace sumaterských nosorožců, ale její „genetickou výhodou“ je, že je lépe monitorována a hlavně žije na propojeném území. Donedávna platilo, že je jávský nosorožec žije ještě ve Vietnamu, ale v roce 2011 zde byl pytláky zabit nejspíše poslední nosorožec. Ale zpět k žijící populaci. Na západě Jávy je totiž možná ještě jedno větší nebezpečí nežli pytláci. Všichni nosorožci žijí blízko sopky Anak Krakatau, která je vlastně pozůstatkem známé sopky Krakatoa a jelikož je tato sopka aktivní, tak jedna větší erupce či sesuv může znamenat vyhynutí celého druhu. A aby to nebylo málo, tak populaci ohrožuje jeden invazivní druh palmy, který přerůstá a utlačuje oblíbené rostliny a samozřejmě pytláci jsou dnes schopni vydat se i do těžko přístupných míst národního parku. Jako rozumné řešení se nabízí přesunout část populace na jiné vhodné místo. Jenomže vhodných a bezpečných míst pro takto velké druhy savců je v celé velké Indonésii pramálo a i díky vypalování pralesů, kvůli pěstování palmy olejné se dá předpokládat, že situace se v blízké budoucnosti nezlepší.
V nedávné době vyšla zpráva, kde vědci zabývající se výzkumem jávských nosorožců apelují na co nejrychlejší řešení ochrany tohoto druhu a podporují myšlenku vytvoření záložní populace.
Na rozdíl od ostatních druhů nosorožců není žádný jávský nosorožec chován v lidské péči. Na přelomu 19. a 20. století byl sice k vidění v několika zoo, kde ho ale ovšem často představovali jako menšího indického nosorožce a jelikož nedošlo k rozmnožení, tak se jeho chov smrsknul na velmi krátkou periodu.
Každopádně stále je zde šance zachránit kriticky ohrožené druhy asijských nosorožců. Inspirací může být případ jižní formy nosorožce tuponosého, kdy na začátku 20. století jich přežívalo v jihoafrických farmách přibližně posledních 50 jedinců, ale důslednou ochranou se dosáhlo toho, že dnes jich žije na jihu černého kontinentu více než 20 tisíc (bohužel cca 1000 jedinců ročně je upytlačeno).
Nejpočetnější a také jediný druh asijských nosorožců, který můžete spatřit v zoo je nosorožec indický (Rhinoceros unicornis). Poslední údaje z roku 2016 udávají přibližně 3 600 nosorožců, jedná se tedy o rostoucí trend. Většina žije v národních parcích v severní Indii, Nepálu a Bangladéši. I tito nosorožci i přes současné úspěchy to v minulosti neměli jednoduché. Na začátku 20 století byli téměř vyhubeni a populace se počítala maximálně na desítky jedinců. Naštěstí zafungovaly ochranářské snahy, k tomuto také pomohl způsob jejich života, kdy na rozdíl od „pralesních“ nosorožců jávského a sumaterského, tak indičtí nosorožci žijí převážně na otevřených travinách a nechají se tak lépe hlídat a chránit. Ale i tak stejnak pytláci ročně zabijí okolo desítky nosorožců.
Chov v zajetí byl po dlouhou dobu také oříšek a moc se nedařil. Prvním odchovem se mohla pochlubit zoo v Basileji až v roce 1956. V současnosti se však populace chovaná v zajetí pomalu rozrůstá a začíná být problém najít nové vhodné chovatele. V evropských zoo je v současnosti přes 60 nosorožců indických a je pro něj vytvořen záchovný evropský i světový program, který vede právě Basilejská zoo. Nosorožce indického můžete spatřit i v plzeňské zoo, kde se od roku 2010 podařilo odchovat dvě samičky.
Zdroje:
https://news.mongabay.com/2018/03/javan-rhino-population-holds-steady-amid-ever-present-peril/
https://www.sciencedaily.com/releases/2017/05/170510115324.htm
https://en.wikipedia.org/wiki/Sumatran_rhinoceros
https://www.savetherhino.org/
