Odpouštění je nebezpečné

Přiznávám bez mučení, že jsem se dnes nechal inspirovat jiným blogem, kde se píše o odpuštění, o zapomenutí, o pokračování v cestě kupředu.

Abych řekl, pravdu, netuším odkud se tato výzva v lidech bere. Nejsem velkým znalcem náboženství, křesťanství mně nezajímá, Ježíše neznám ale vím že nejprve to bylo oko za oko, pak přišel update o trámu v oku a slasti z odpuštění. No kdo se má v tom vyznat?

Já sám jsem zastánce spíše toho hesla oko za oko. Neboli jak říká náboženská opozice v postavě Antona Sandora La Veye - Udeří li tě někdo do levé tváře, práskni jej přes obě. Já k tomu dodávám- ještě jej kopni do kolen. Levého i pravého.

A to odpuštění? Proč máme odpouštět? Co nám to přinese? Mám snad odpustit zmetkovi, který by mi například znásilnil a zavraždil dceru? Nebo syna? Měl bych slastný pocit? Ani nápad. Mám odpustit těm,  co přišli s koncentračními tábory, ve kterých zahynuly miliony nevinných lidí? Mám na to zapomenout? Hodit to za hlavu? Proč? Ptám se. Kvůli slastnému pocitu? Asi by nedorazil. Spíše by mi bylo ze sebe hnusně, že jsem zradil skutečné oběti. Máme zapomenout na nacistické vraždy? Máme zapomenout na vzteklé islámisty z ISIS, Al Kaidy, Talibanu, Boko Haram, Hamasu, Hezballahu a kolik jích ještě je? Hodit za hlavu podřezané nebo setnuté novináře nebo obyčejné cestovatele?

A co v poslední době tak skloňované Rusko, respektive SSSR? Nežít minulosti a dívat se kupředu? Takže zapomenout na zločiny, které se ve jménu Stalina nebo Brežněva dopustili? A co pak, až všem odpustíme? To bude ráj na zemi? Sejdeme se u společného stolu? Bílí, Černí, Žlutí, lidé se zvířaty, tak nějak podobně jak to líčí ve svých brožurách jehovisti? Asi sotva. 

Cesta k odpuštění je dlouhá, předlouhá a zapomenutí, to nepřipadá v úvahu. Odpustit křivdy i zločiny je možné jen tehdy, když ten co je spáchal dává jasně najevo, že toho lituje. Ale nejen slovy ale hlavně činy. Chtěl jsem jako příklad zvolit Německo, jenže ti se chovají nyní spíše jako pitomci, protože to vypadá, jako by svou vinu za zločiny nacismu chtěli odčinit svou vlastní likvidací, pod taktovkou paní Merkel a dalších.

Opět se vrátím k tomu Rusku. Bohužel a já zdůrazňuji že pro mně Bohužel, Rusko nejeví nejmenší snahu své zločiny napravit. Říkám znovu Bohužel, protože mám Rusko rád, mám rád Rusy ale jak je Bůh nade mnou a Lucifer ve mně, děsně mně vytáčí ta jejích poslušnost komandírovi. Jak mají v sobě zakodovanou tu potřebu někoho poslouchat, někým se nechat vést a když dostanou možnost o svém životě rozhodovat sami, tak jsou schopní se ze zoufalství uchlastat.

Bude trvat ještě dlouho než se v tomto směru něco změní. Protože i mladá generace, která už na autority celkem kašle a jde si za svým, převážně do USA, tak má pořád tendenci a potřebu cítit se jako nadřazený Rus - Slovan, což je pro ně synonymem něčeho kvalitnějšího. 

A tak doba k odpuštění a zapomenutí ještě nenastala. A stejně jako si připomínáme mrtvé z druhé světové války, jako si připomínáme oběti holokaustu, tak si musíme připomínat a nesmíme zapomenout na oběti, které přežily válku ale zemřely v komunistických věznicích, v bolševických revolucích, v Gulazích, při okupacích. A je stále třeba připomínat číslo 100 milionů. To je číslo, které vyjadřuje počet obětí budování komunismu nebo socialismu. Celosvětově. Právě kvůli těm 100 milionům nesmíme zapomenout, nesmíme odpustit.