Jak Polsko dalo Norsku spolknout velice hořkou pilulku

Posledních několik dní přemýšlím o tom, jestli celá ta kampaň v souvislosti s podezřelým polským masem a nejnověji s jakýmisi odpady z Polska, nemá ve skutečnosti jiné pozadí, nežli to oficiálně prezentované.

Ne, nebojte se, nebudu zde zbytečně spekulovat a šířit nějaké fámy a konspirace. Nicméně je zajímavé to načasování. Nejprve se Polsko rozhodlo udělit azyl norské občance, která se tam uchýlila ze strachu před hrozícím únosem svého dítěte Barnevernem a pak se Poláci postavili přání Norů vyhostit konzula.

Aby bylo jasno, ono to nebylo ani tak přání ale Norská strana to považovala za samozřejmě vykonaný příkaz a zřejmě byli ve velkém šoku, když si Polsko postavilo hlavu a neposlechlo. To se nestává ta často a ze zkušeností, které máme i my Češi víme, že například vláda České republiky pokorně svěsí uši a namísto jasných a razantních kroků, jen neurčitě mlží.

Když tedy Polsko neuposlechlo norské "žádosti" došlo k tomu, že onen diplomat byl Norskem vyhoštěn a v tom okamžiku došlo k něčemu, co nečekali nejen Norové ale snad nikdo anebo jen málokdo. Polská vláda odpověděla tím jediným možným  způsobem, který jí zachoval hrdost. Jako osobu nežádoucí, označila norskou konzulku.

A včera přišlo oficiální potvrzení, o udělení azylu paní Silje Garmo a její dvouleté dceři.

Co z toho plyne?

Norsko není pánem světa a není důvod se mu bezmezně klanět. Je to jistě krásná a bohatá země. Podle jakýchsi statistik, se tam žije obyvatelům dobře, i když já vím, že nic se nemá přehánět a tím méně slepá víra ve statistiky označující Norsko za ráj na zemi. Ono život ve zlaté kleci nikdy nemá s rájem moc společného.

To je jeden aspekt. Druhým aspektem je, že Polsko svou neústupností vyslalo světu jasný signál. Není možné myslet si a chovat se stylem, že "já mám peníze, ropu a moc a vy mně budete poslouchat". 

Je to především signál ostatním zemím, které by měly začít postupovat vůči svévoli norských úřadů více sebevědomě a hlavně chránit své občany. Protože od toho tady ten stát je. Je to jeho hlavní a základní povinnost vůči svým vlastním občanům a vůbec není důležité, kde tito občané žijí a pracují.

Bohužel je třeba konstatovat, že Česká republika pro své občany nedělá dost. A není to jen případ paní Michalákové, kterou nečinnost vlády a naprostá neschopnost konkrétních lidí jako například pan Kapitán a bývalá ministryně Marksová nehorázným způsobem zablokovala a zkomplikovala případný reunion se jejími dětmi odebranými Barnevernem.  Neschopnost českých úřadů vidíme i v případě českého řidiče, pana Sagana odsouzeného ve Francii ve velice problematickém procesu.

Polsko nám ukázalo, že je možné se bránit. A že je nejvyšší čas to udělat. Zachovat si svou hrdost a přesvědčit své občany, že ať budou kdekoliv, že se jím dostane pomoci v nouzi.

Jak jsem napsal v úvodu, ten perex byl spíše takovou úvahou nad prapodivnou shodou časové osy mezi rebelií Polska vůči Norsku a současné proti polské kampani, která v českých mediích vládne. Je mi líto že mně takové myšlenky napadají, že mi vůbec přišlo na mysl podezření, že to celé je snaha poškodit Polsko a jeho ekonomiku za to, že si nenechalo vnutit cizí vůli. Chci věřit, že to je jen opravdová shoda okolností, že ty výtky jsou oprávněné, že se Česko nestává nástrojem něčí pomsty. 

V každém případě bychom se v případě Norska a Barnevernu měli k zásadovému postoji Polska připojit a trvat na tom, že diplomaté musí mít možnost hájit zájmy českých občanů kdekoliv na světě, tedy i v Norsku.