Včerejší den stál za hovno. Ráno jsem se chtěla nasnídat, ale nenasnídala. Nebylo čím. Teda vlastně bylo, ale nechtělo se mi s tím připravovat. Taky by ho neubylo, kdyby mi JEDNOU za život udělal snídani.
Jen takovou malou. Třeba housku se šunkou. Nebo ne, radši rohlík a ne se šunkou, ale se sýrem. A taky rajčetem. A k tomu kafe s mlíkem a pomerančový džus. Samozřejmě ne ten z koncentrátu, ale stoprocentní s dužninou. Vlastně proč by ho nemohl vymačkat čerstvý? Já furt něco mačkám, strouhám, krájím, klepu, válím, škrábu, míchám, drtím, loupu. Jen aby měl co do žaludku. Bože. To je to jeho debilní pravidlo, který mi alespoň jednou měsíčně připomene: „Lásko, vždyť je to tak jednoduchý! Tohle udržuj plný (pohladí se po břiše) a tohle prázdný (sjede dlaní níž a ukáže na rozkrok).“ Ach jo.
Dopoledne mě naštval syn. Vlezl do bárku. Teda vlastně on to není bar, ale vykuchaná skříňka na gramec s takovým tím posuvným víkem. Vůbec ale vůbec se nám nehodí do kuchyně. Ale je to po manželově dědečkovi, tak tam prostě bude, že jo. Akorát to pořád svádí syna, aby tam lezl. Už roztřískal dvě skleničky na šampus. S tou dnešní tři. Tak jsem měla výchovný proslov o tom, jak mě neposlouchá a má mě na salámu, protože je beztak určitě celej po mně. A to bysme si teda jako nerozuměli. Fakt je, že si opravdu nerozumíme. Je mu šestnáct měsíců a jeho vrcholem komunikačních dovedností je ukazovat prstem a vydávat vzkřeky podobné opičím. Takže jsem vlastně vedla monolog.
Oběd nebyl, protože se mi nechtělo vařit. Nechtělo, ale nakonec jsem musela ukuchtit něco pro malýho. Tak jsem popadla zbytek květáku, dvě brambory, vajíčko a sýr, všechno to smíchala dohromady a začala tomu říkat nákyp. Ten mezulán samozřejmě nesnědl ani jednu lžičku. Ušklíbl se a vyplivl to na zem. Skvělý. Přitom to je taková dobrota, Viktore! I když počkej, vlastně není. Vlastně je to docela hnusný. Takový květákový. A asi i nedopečený. Ach můj bože. Jsem nemožná matka a manželka. Začínám brečet. Vzpomenu si na tu kachnu, která se mi tehdy tenkrát taky vůbec nepovedla. Patlala jsem se s ní dvě hodiny minimálně. Mrcha jedna. Svět mi nepřeje a nikdo mě nemá rád. Ani moje kamarádky. Teda bejvalý kamarádky. Některý z nich jsem viděla naposledy tak před rokem a půl. To jsem ještě byla těhotná. Teď už jsem netěhotná a nezajímavá. Možná bych se měla ostříhat. Pak třeba budu zajímavější. Anebo alespoň nabarvit. Ale to by zase lezlo do peněz. Každej měsíc dobarvovat odrosty. To děkuju pěkně, nechci. Stejně by to nepomohlo. Nabarvená bečka sádla je furt bečka sádla. Kdy už konečně zhubnu? Při kojení, to půjde samo, říkali. Nešlo. Až skončíš s kojením, půjde to dolů. Nešlo.
Odpoledne přišel manžel z práce. Asi tak v pět. Měli jsme vážnou rozmluvu o druhým dítěti, který teď prostě vůbec nechci. Jednou jo, teď ne. Podle něj stejně zas desetkrát změním názor. Opět začínám brečet. Nerozumí mi a vůbec mě nebere vážně. A je sobeckej. Jako každej chlap. Proč musíš bejt takovej? Proč?!
Večer odchází s kamarádama na pivo. Já jdu do krámu. Pro chleba jenom. Ale vlastně bych si dala něco dobrýho. Sladkýho, ale zdravýho. Vezmu banány, meruňky a hroznový víno. Jenže to není ono. Chtělo by to čokoládu. Ale takovou tu malou. Protože koupit si velkou, tak ji 100% celou sežeru. To je tisíckrát ověřený pravidlo. Nakonec si odnášim Kinder vajíčko. Je malý, je ve slevě a je tam překvapení. Který později doma neumím sestavit. A to je dvoudílný. Ach jo. Jsem fakt nemožná matka, manželka a sestavovatelka překvapení z Kinder vajíček. Jdu na záchod. Opět brečím a… menstruuji.
