Potkaly jsme se na internetu, díky naší diagnóze, ale i kdybychom nemocné nebyly a potkaly se jinde, daly bychom se do řeči, nebo by nás někdo seznámil, rozuměly bychom si. I bez G20. Ale s naší nemocí se dovedeme více pochopit..
Dnes bych se s Vámi ráda podělila o zážitky z mého středečního "výletu " do Prahy a o mém novém přátelství s dámou jejíž životní heslo zní : ŽIVOT NENÍ VUBEC ŽÁDNÁ SRANDA , TU SI Z NĚJ TEPRVE MUSÍME UDĚLAT !! .....tak tedy , ve středu ráno jsem si na Zličíně vyzvedla přítelkyni Alenku z Plzně, se kterou jsme se potkaly na internetu a velmi jsme si padly do oka. Myslím si, že to není jen naše společná diagnóza G20 (Parkinsonova choroba), ale že bychom se skamarádily i bz ní, kdyby to tak život chtěl a my jsme se potkaly za jiných okolností. Jely jsme do VFN na Karlák, kde měla Alča konzultaci u lékařů a mě poté čekala, také na Karláku, chirurgie. Už z minulého týdne jsem věděla, že mne čeká ortéza Vaco ped, jelikož mám natrženou Achillovu šlachu. Bohužel nemohu mít ani berle ani fr. hole, protože bych se na nich neudržela. Doplatek na toto 3kg monstrum je 2.250,-Kč. Sice jsem měla info z pojišťovny, že mohu žádat lékaře o zvýšenou úhradu, ale že mi lékař musí vyplnit tzv. formulář 21. Na neurologii jsem obdržela zprávu, že skutečně jiná léčba není možná. Ovšem chirurg na to vůbec neslyšel. Bylo mi řečeno, že on to nikdy nedělal a formulář stejně nemá. Nasadil mi gigant na nohu a oznámil mi, že v tom mám i spát. To jsem hned zavrhla, protože při mých samovolných pohybech bych mohla nechtěně nakopnout svého chotě. 3x se mě ptal, zda mám doprovod, já ho ujistila, že ano , ale kdybych mu řekla, že jde též o stejně nemocnou osobu jako jsem já, asi by se MUDr. divil. Vyšla jsem ven a chtělo se mi neskutečně brečet , ztrácela jsem rovnováhu a měla jsem pocit, že upadnu, ale Ali vyprskla smíchy a viditelně jí pobavil pohled na mě a ptala se, zda mi dali zimní model , jelikož ortéza byla tak zvaně s chlupem dovnitř :-D . Jsem moc ráda, že tam v tu chvíli Ali byla, musela jsem se začít smát taky. Nakonec i moje tělo se vyrovnalo se zátěží a my jsme vyrazily z areálu. Pomalinku jsem si vyzkoušela nástup a výstup pří jízdě tramvají, eskalátory, jízdu metrem. Celkem to šlo. V naší sestavě ale začalo přituhovat. Já jsem si koupila nový kufr a Alča táhla krabici od ortézy.
Narvaly jsme se na Můstku v metru do výtahu, který slouží pro přestup invalidů , uprostřed výtahu byl těžce postižený pán na vozíku a my se nasoukaly horko těžko z každé strany jedna , Alenka držela nebožákovi nad hlavou obří krabici od ortézy a já nový kufr. Patrně to vypadalo , že je nás ve výtahu ještě málo a tak se do něj museli nasoukat ještě další dva důchodci ....a tím se stalo to , co se stát nemělo , strčili do Alenky ta přestala ovládat v nemocné ruce držení obří krabice a zmáčkla s ní ovládací panel vozíku , evidentně měla trefu na tlačítko START...nebohý pán nabral v uzavřeném výtahu obrovskou rychlost , zachránilo ho pouze to , že výtah už byl v pohybu a tím pádem dveře pevně uzavřené. V metru jsme si představovaly situaci, kdyby byli dveře otevřené :-D ..... za celý den jsme toho všeho měly už až nad hlavu a hlavně mě už bolelo břicho od smíchu. Každá jsme si chtěly po celý den navzájem pomáhat a musely jsme vypadat skutečně komicky. Alča mě celý den krotila, abych tolik nespěchala. Jedna druhé jsme kontrolovaly čas na braní prášků . Zažila se mnou i totální vytuhnutí. Na závěr dne jsme zašly do Ikei, velmi dobře jsme se najedly a zhodnotily náš společný „výlet“ do Prahy. Ali ještě musela v letu koupit co jí pod ruku přišlo a vydaly se každá po svojí trase domů .Domluvily jsme se, že příště si musíme dopřát více klidu. To bude hodně těžké pro mě to dodržet. A drobet se obávám , že stejně zemřeme smíchy .....Ale už se na příště strašně moc těším!
PS : opět jeden důkaz toho , že Vám Parkinson hodně vezme ,ale i dá :-).....jako důkaz je tohle nové přátelství za které jsme obě moc rády :-)
