Máte rádi koblihy? Nebo smažené řízečky? Já bych se po obojím doslova utloukla. Akorát můj žlučník je nesnáší. Mě to ovšem nezajímá. Tak dlouho se žerou řízky, až se ucho utrhne ....Aneb co vše se dá stihnout s kolikou.
foto zdroj archiv autorky
Před nějakou dobou jsem měla hodně výrazné seznamovací období. Žila jsem si vcelku bezstarostně Ovšem až na nějaké menší peripetie se zdravím. Byla středa a já vyfasovala od kolegy z práce bažanta. Kolega by vášnivý myslivec a tak jsem ho jednou ukecala, aby se podělil o chuť zvěřiny s obyčejnou smrtelnicí, věci dosud neznalé. Ještě venku, před naším místem činu mi dal instrukce, kterak ptáky škubat. Pravda, barevné peří se na silnici opravdu hezky vyjímalo. Když jsem opeřence, jeho a ji, přinesla domů,
mamka je pověsila za hlavy na balkon se slovy : Ale oškubeš si je sama. Poté přes sklo balkonových dveří obdivně koukala na visící ptáky se slovy: Podívej taťko, ti jsou tak krásně zbarvení a jak tam tak smutně visí chudáci. Měla jsem na ten večer naplánované rande.
Takže jsem chudákům opeřencům dala co proto. Škubala jsem a škubala, jako smyslů zbavená. V mysli jsem spřádala plány na večer. Jen jsem se modlila, ať do kuchyně nikdo v tu chvíli nevchází. Zbytečně. Pán Bůh mé přání přeslechl a kuchyň se během chvilky proměnila na pohádku Perinbaba. Peří bylo naprosto všude, vlasy, uši byly samozřejmostí a peří mě lechtalo dokonce i v nose.
Bažantí maso je jak známo suché, takže mamka připravila nějaký recept na sádle. Když bylo dílo hotové, ochutnala jsem, ale zřejmě přes souhlas mého dosud poklidného žlučníku. Ten se vzbouřil jak kocábka při mořské bouři. A průšvih jak Brno byl na světě. Žaludek se nafoukl tak, jak to vídáme u jednoho druhu vzácné mořské ryby. Myslím, že nejlépe to vystihnu slovy, KOULE. Bolest neskutečná.
Nejhorší na tom bylo, že to nešlo ani tam ani tam. Chodila jsem po kuchyni a naříkala. Do kýženého rande zbývala pouhá hodina. Byl prosinec, venku byl mráz a Martin, můj princ na bílém koni na cestě. Jel z opačného konce města.Odvolat to nešlo.Myslela jsem si, že se začnu vznášet. Ani kapky nezabíraly, měla jsem v sobě už nejméně čtyři druhy. Včetně pytle mentolových žvýkaček. Jo žlučník je holt sviňa. Čas ubíhal v neskutečných bolestech. A pak se to stalo.
Vzduch nahromaděn snad všude, prostě musel ven. Neskutečná úleva, myslím že by se s ním naplnil i jeden veliký balon s posádkou tak dvaceti lidí Hlavně už jsem neměla pocit že prasknu. Ta úleva. Kdo zná tyhle žlučníkové peripetie, ví moc dobře, o čem mluvím. jedna kobliha a deset hodin bolesti. Nejím koblihy- už 20 let.
Rande dopadlo při té bídě na jedničku. Můj sexy společník sice mírně nechápal, proč večeří sám se sebou a já ho jen bavím. No, vykládejte mu, čím jste si prošli. Zase mě z toho vysekal smysl pro humor :-)
Žlučník je mrtev, At žije žlučník!
