pravil spolužák repeťák, tzv. věčný student v prváku vysoké školy na můj dotaz jak proběhly ústní z matiky.A otázku číslo padesát osm se neuč, tu mám doma /ukradl ji profesorovi/.Ach, ta léta studentská.
Kdo někdy studoval v minulém století vysokou, tak mi jistě dá zapravdu, že takových situací vznikaly stovky. Já se svou pamětí si vybavím pro pobavení alespoň dvě. Laskavý čtenář promine, že jen dvě, ostatní se nedají v surovém stavu publikovat.
V prváku agronomické fakulty byl součástí zkoušky z botaniky také nasbíraný herbář. Bylo povinných asi sto rostlin, což právě není málo, sušení také něco zabere a májové lásky a předtermíny klepající na dveře musely chvilku počkat.
Měli jsme skvělého profesora na botaniku, velmi uznávanou botanickou kapacitu, pana docenta Kuhna, který s námi jezdil na expedice kam jinam než do přírody. Bylo to fajn, kdyby ovšem pan profesor, dej mu pán Bůh věčnou slávu, neoplýval velmi dobrou fyzičkou. Táhlo mu na sedmdesát, ale neměl problém zahodit pohorky a narvat celou naši skupinu do močálu, abychom si prohlédli květ ostřice.Nebo vousatky prstnaté, Ono je to možná ten název obráceně, ale to je fuk. Také jsme často viseli ze skály tak strmé, že už tam nebyl ani žádný úhel.Jen protože pan profesor našel vzácný druh koniklece.
Pan profesor byl do svého oboru tak zanícený, že jsme se z výprav vraceli v noci, navíc, totálně vyřízení a hladoví, na rozdíl od ostatních spolužáků kteří to odflákli a končili s jiným vyučujícím pravidelně v hospodě. Asi nejlépe to okomentoval můj spolužák Martin, který sdělil ostatním :Ty vole, já už si musel si vymyslet že nám shořel autobus, jinak by mě to nikdo nevěřil, proč se vracím tak pozdě.
Pan docent Kuhn měl ovšem ještě jednu specialitu : před ústní zkouškou vstával ve čtyři ráno a už lítal kolem školy a sbíral trávy na poznávačku. Kdo přišel ovšem na řadu poslední, měl totálního smolíka, rostliny už byly v pět odpoledne ve značně podroušeném stavu, takže bylo nadlidským úkolem určit jejich druh. Jeden spolužák si nechtěl kazit průměr v indexu, tak to vyřešil po svém, nastrkal uvadlé rostliny do šuplete. Které špatně zavřel.To ovšem neměl dělat. Pan profesor se při procházce mezi studenty, když viděl trčet kus trávy z onoho šuplíku, rozběhl a prý Tak copak to tady máme kolego?Trávu narovnal, strčil znovu do zkušebního pořadače. A bylo.
Pak jsme mívali němčinu, kterou já opravdu nemusím. Tak jsem si ji zošklivila, je pro mě hodně tvrdá, až jsem se ji vůbec nezvládla naučit. němčina prostě ne. Ona za to chudák nemůže, ale taková italština, to už je jiné kafe.
Sedával vedle mě dost nesympatický spolužák Albín jinak příjmením Koláček který všechny zkoušky zvládl na první pokus.Bylo to díky své nesympatii, /a taky mu věčně táhlo z pusy./ Možná za to mohlo to druhé. Naše vyučující profesorka němčiny byla zasloužilá šedesátnice, která byla typická tím,že v hodině nepromluvila ani slovo česky. Než ovšem promluvil spolužák Koláček.
Herr Kolacek, ubersetzen Sie: Koláček : Ich bin mude. Profesorka:Já vám dám Ich bin mude!Nějak zapomněla na svoji roli němčinářky.
Když jsem pak šla na zkoušku, byla porucha v dopravě a já přišla až ke konci testu Vzájemně jsme se s paní profesorkou přetahovaly o dveře, nechtěla mě za nic na světě pustit dovnitř až po deseti minutovém přetahování kapitulovala se slovy: Martino, to jste vy? Já jsem vás nepoznala, vy nemáte brýle!
Pak si paní profesorka vytáhla spolužačku Lenku, premiantku našeho kruhu, kterou obtěžovala přeložením věty :To není muž, to je jenom náhražka. Nechápu, jak to dělala, ale vždycky tato podivná věta padla na Lenku ta chuděra s rudým obličejem sice přeložila, ale kdyby mohla, zavrtala by se se žIdlí pět sáhů hluboko, jak se styděla.
A jakže to vlastně bylo s těmi perníky s integrálem?
Matematika mi nikdy nešla, ale tentokrát jsem musela, abych se dostala na ústní, protože podle repeťáka Zdenála, který je viděl, prostě stály za to.
Čoveče, musíš mít písemku mezi dvě až tři, abys to jako měla nerozhodně a pak se tě zeptá, jestli chceš tu trojku nebo jít dál, tak samozřejmě řekneš, že chceš dál no a tam něco uvidíš, cos v životě neviděla.Byla jsem moc zvědavá.
Jak řekl, tak se stalo. Tatínek do mě bušil o Vánocích matice a derivace, že se mě už zdály i číselné sny. /Je fakt že mě ještě teď občas otravuje s trojčlenkou, ale má to marný. A já taky/
Výsledek tatínkova snažení se dostavil už jsem si šla statečně, ale o to víc zvědavě pro dvojku na ústní, celá nedočkavá, jestli ten Zdenál vlastně nekecal .
Když jsem v den D vstoupila k paní profesorce, byla to stará panna, do kabinetu, visely mi před očima větvičky barborek a na nich, kdo by to byl řekl PERNÍKY S CUKROVÝM INTEGRÁLEM.
Nekecal.
