Pravila paní, kterou jsem odchytla před pokladnou na vstupenku na Adventní ruské kolo u nás v Brně. A navíc je tam houby vidět. Pravil bratr, který se vrátil z tohoto adrenalinového luxus zážitku asi hodinu po mě a ještě našel
před naším domem kilo, takže měl vlastně vstup zdarma.
Mohla bych to odbýt videem, které se ani videem nazvat nedá a nemá vůbec žádnou hodnotu pro někoho cizího. Je to vlastně směs mých nadšených a místy i neinteligentních výkřiků nadšení. /pro taťku jsem to musela pustit bez zvuku -nedal to/Přesto pro mě má ale obrovskou cenu a emoční hodnotu. Protože víte, jak sakra dlouho mi trvalo, než jsem se k tomu odhodlala!!!!!
Taky když to na facebooku lidé komentovali výroky typu TAK NA TO BYCH TEDA FAKT NESEDLA, TO BYCH ASI KRMILA KACHNY./ Což vám jakožto potenciálnímu zájemci o jízdu fakt nepřidá. To prostě číst vážně nechcete!/
Nebo JÁ BYCH NA TO V ŽIVOTĚ NESEDLA. / Pod tím moje odpověď: Paní, to jsem si říkala taky!/
Vše vzniklo ještě někdy před Vánoci, když jeden můj kolega z práce, který taky musí být všude mezi prvními,l zveřejnil fotky s pohledem na Špilas z hodně zajímavého úhlu a ještě zajímavější výšky. Ptala jsem se, kde to fotil a odpověď - z Kola. Já ani nevěděla, že něco takové v Brně je. Byl listopad.Na Favoritu ale asi nejel. I když jsou tací, co jezdí na kole i v lednu po náledí.Červík pokušení zahlodal podruhé v podobě šéfa z práce. Prý je tam nejlépe jít v pracovní době. Pokušitel. A to už mi nedalo a šla jsem se tam po firemním večírku podívat. Stometrová fronta ale nádherné osvětlené monstrum, kolem kolotoče a stánky s vánočními suvenýry. Pravá vánoční atmosféra.Nadšené výkřiky dětí i dospělých. A to kolo mi od té chvíle nedalo spát.Doma si se mnou docela užili, protože každá moje druhá věta začínala slovy JÁ ASI ZKUSÍM TO RUSKÝ KOLO!!!!! V pátek. V pondělí. Ve středu. V pátek.
Týden jsem pilně studovala na netu instruktážní videa nevynechala jsem ani nehody, kdy posádka uvízla na několik hodin. Nebylo to naštěstí u nás, ale v Londýně někdy v šedesátých letech a ještě dostali pět liber za to, že tma mrzli. V zimě tohle opravdu není moc štastný nápad. Pak jsem se ale rozhodla najisto. Byl to totiž poslední den a zároveň šance. Pak už kolo nebude nebo možná na jaře. Kéžby.
Nebyla jiná možnost. V neděli jsem vyrazila do prázdného města. S vyvalenýma očima a fotákem do kapsy, jakožto svědkem doličným, stála před naprosto prázdným ruským kolem. Slečně u pokladny říkám: Tak mě tu máte, tři dny jsem se odhodlávala a sbírala odvahu. A za mnou se ozvalo, Já taky!!! Ale pojďte, bude to nádherný zážitek!! Drobná blondýnka,ze které šel obrovský klid. Byla naprosto na pohodu a přesně někoho takového jsem si já, srab z výšek a kinetozy přála potkat. A ono se to podařilo. Říkám té paní: Víte, já mám teď maminku před operací a potřebuji nutně přebít ten strach z nemocnice ještě větším, strachem. A paní na to : A TO DĚLÁTE DOBŘE.
Sledujeme kabinky, držím v ruce nádhernou tmavě modrou kartičku na vstup, kterou si ukládám do pouzdra foťáku, coby věčný důkaz své odvahy. Néé to si neuklízejte, to musíte u vchodu odevzdat. Škoda.Aspoň ji tedy zdokumentuji. Otevírá se naše kabinka usedáme a už není cesta zpět. Řeším, zda sedět po nebo proti směru jízdy načež paní mě *uklidní* potěšujícími slovy. Stejně pojedete pak hlavou dolů. Tak to máte úplně jedno!!!
Po rozjezdu mě hbitá paní hned stihne zaúkolovat.Tak a ted mě aspoň vyfotíte a já to pošlu synovi jako péefko!!! Šteluji dotykáč paní, bohužel používám starší typ takže mi to moc nejde a fotím vše možné, takže se paní nakonec fotí sama. A pokračuje v nadšení: já si vyfotím ten Špilberk a divadlo... A udělám si selfíčko!! Najednou jsme dole a já konstatuji že jsem ani nějak nezaregistrovala první půlkolo. Pak už je vše v mé režii beru svůj foťák . A teď si něco nafotím já! Výsledkem je roztřepané video plné mých komentářů. Ke všemu vzhůru nohama. Ale je v něm obrovské nadšení a živě zachycené- nemá žádnou technickou a už vůbec ne uměleckou hodnotu. Ale ohromný zážitek a ještě větší radost. A o to právě šlo!!Navíc nám dali snad jedno kolo zdarma po roztleskávání JEŠTĚ JEŠTĚ.
Po návratu domů skáču metr vysoko. Pan bratr tajemný jak hrad v Karpatech odchází kamsi do města. Za hodinu je také zpět a prý ALE JE TAM PRD VIDĚT! A já cože, tys na tom taky byl?? A to nemůžeš něco říct. Jsem tě večer prosila, ať mi děláš garde. A bratr vtipně. No, tys pořád kecala, že budeš blít. tak jsem to nechtěl riskovat. A udělal dobře. Protože ta paní si to se mnou pěkně vyžrala.A možná že si to dala V KLIDU JEŠTĚ JEDNOU./Popravdě-ani bych se jí nedivila./
PS.:D Bratr, strojař se může pochlubit technicky skvělým videem .Ale řeknu vám, je to fakt nuda!! :D
