Přátelé, není čas na hrdinství, říkal nám s oblibou před maturitou profesor češtiny na gymnáziu. Jazyk český byl jedním z mých oblíbených předmětů, pan profesor též. Byl pověstný svými záludnými diktáty, zejména spisovatele
Bohumila Hrabala, jehož psaní se vyznačovalo půlmetrovými odstavci, oddělenými zásadně pouze čárkami.
Pana profesora Simbartla jsem měla moc ráda pro svoji neformálnost a osobitý přístup při výuce,zejména při tipech na exilovou literaturu a odmlky při výkladu. Moc ráda na něj vzpomínám i nyní, dokonce před pár lety jsem při čtení našich novin Rovnosti zjistila, že tam píše svoje fejetony a postřehy. Z češtiny jsem mívala vždy jedničku,ale maturitu za dvě. Holt Ruchovci ani Lumírovci mi k srdci nepřirostli.
Mojí doménou byly diktáty, v těch jsem si užila pár minut slávy, když se mi v sešitě červenala jednička, kterými pan profesor zásadně šetřil. Předčila jsem tehdy i samotnou premiantku třídy, která měla jedna mínus a málem dostala infarkt.Prozradila jsem jí později, že s mamkou píšeme doma cvičné diktáty a musela jsem jí pak onu knihu pravopisu zapůjčit. Myslím, že po nocích měla o zábavu postaráno.Byla to taková soutěživá Polka, musela být ve všem nejlepší /táhly jsme můj psací stroj Consul přes celé Brno, protože musela být první v celostátní soutěži v psaní na stroji, které později vystřídaly společenské tance ve všech kovech-Olympionik by mohl závidět-zlaté stříbrné a bronzové taneční/
A já jsem si dovolila mít lepší známku z diktátu, ta drzost!
Prostě jsem u maturity doplatila na svoji čtyřletou lajdáckost. O povinné četbě nemůže být ani řeč. Tu jsem louskala za pochodu na poslední chvíli ve stresu o svaťáku, opalujíc se na schodech. Z předepsaných knih jsem stihla přečíst asi pět, ale pouze tiráž. Pak si jistě dokáže moudrý čtenář barvitě představit, jak ta maturita mohla vypadat.
Ústních jsem se bála možná ještě víc,než písemných, ty byly ovšem také dost zajímavé, protože největším strašákem pro mě byla matematika.Dodnes.
Týden před písemnými zkouškami z matematiky nám totiž onemocněla profesorka, ale i tak stihla přijít a slíbila nám, že nás v tom nenechá. Sliby chyby. Psal se duben 1989, doma za oknem nám krásně kvetla sedmdesátiletá třešeň, víte, takové ty veliké černé srdcovky. Modlila jsem se, ať už je další den tou samou dobou a mám to za sebou.
Den před písemnými, kdy nám už nervy opravdu pracovaly na plné obrátky, se zjevil onen mladý profesor, který profesorku celou dobu suploval a naházel nám testy, které měly být druhý den na státních písemkách. Já tomu ale nevěřila, takže jsem se na na to totálně vykašlala. To už přece nedoženu.A ony tam fakt byly!!!Takže ti co měli celé roky za matiky čtyřky měli dvojky. A ti co měli trojky, měli jedničku. Nicméně, pokud se domníváte, že to prošlo, tak vězte že druhý den se ve třídě objevil inspektor, vše prošetřil, vyplňovaly se dotazníky o obtížnosti a mám takový dojem, že profesor už si asi nikde nezaderivuje.
Odmaturovala jsem za tři, písemně za čtyři nebýt kopání pod stolem do Ivany P., která mi připo-sraná poslala aspoň jeden příklad. Jinak nevím nevím, jak by to tehdy dopadlo, protože jsem celé roky měla za dobře, dobra mi i zůstala. Ale dobře je dobře, ne?.)
Nicméně maturita dopadla nakonec úžasně. S žaludkem na vodě a hlasem až někde v krku, jsem se dostala na řadu ve čtvrtek jako poslední okolo páté večer. Zívající předseda komise skryt za velkou vázou už toho měl patrně za celý den plné zuby, tak jsem se nedržela otázek a mluvila z patra.
A protože mě nejvíc ze všeho zajímala biologie/ rozuměj-z celého čtyřletého studia/ použila jsem znalosti z mého oblíbeného časáku 100+1. Škoda, že už nemá dnes takovou kvalitu článků jako dřív.
Měla jsem díky němu parádní referáty . A kam jinam než do biologie. Můj nejoblíbenější profesor pan Dr. Konětopsky, tehdy mu bylo padesát, slavil narozeniny a nechal kolovat po třídě bonboniéru, byl to už prošedivělý pán a moc sympatický a laskavý, takový ukázkový typ filmového profesora. Těžko najdete jeho kopii.
O třicet let později jsem v jedné skupině viděla někoho, kdo mi podobou pana profesora nápadně připomínal. Bylo mi hloupé se ptát, ale protože mi odmalička drzost opravdu nechybí, oslovila jsem ho, zda nemá nějakou spojitost s panem profesorem biologie.Byl to jeho syn.
Dokonce studoval stejný gympl jako já a učila nás stejná třídní. Jak je ten svět malý!
Od té doby jsme si psali, byl úžasný vypravěč .Při jeho historkách jsem se smála na celé kolo, až jsem málem spadla ze židle. Byl to takový můj osobní stabilizátor skvělé nálady. /My maniodepresáři víme./ Dokonce mi do Brna přivezl i cibule bledulí, za což jsem mu moc vděčná. Prý plevel. Takovým plevelem bych si taky přála mít zaplevelenou zahrádku, za třicet let se mi namnožily dvě.
Obyčejný kluk a přitom neobyčejný, na sobě propocené hnědé tričko s kytkou a ukecaný tak, že bych mu mohla i já závidět. A to je fakt co říct! Prokecali jsme asi dvě hodiny u pošty, nohy i záda mě bolely a mě to vůbec nevadilo. byl moc fajn.
Při otázce, jak se daří otci, jen zabodl oči do země a smutně oznámil, že tatínek skončil s krvácením do mozku v LDN v Rajhradě. Moc by mě zajímalo, jak se toto může stát, Vzdělaný člověk, celý život používající paměť, na vozíku. Zřejmě na ten mozek informací bylo už moc,
Nicméně , zájem o biologii vyústil ve studium Mendelovy univerzity a vše se vlastně u mě točí kolem přírody, kromě tedy toho že jsem vášnivá zahrádkářka, má ráda i satelitní pořady ze světa, prima Zoom, zkrátka si v tom rochním, kdo mě zná, ví, kdo nezná, nechápe. nebo pozná :-D
Moc na vás vzpomínám a s pokorou děkuji pane profesore !
