Pravil sympatický nazrzlý prodavač, ne nepodobný princi Harrymu ve známé brněnské optice., kam jsem si přišla zadat nové brýle. Svoji hrůzu se snažím přebít vtipem o zakoupení děrovaných brýlí.Smích ale po optometrickém vyšetření
brzy přejde. Jeho i mě.
Brýle jsou mrtvé. Ať žijí nové brýle! Tohle by docela sedělo na moje slíbené pokračování ze strastiplné cesty ve shánění nových brýlí. No, můžu si za to sama.
Rozbily se mi brýle. Což je docela pech pro člověka pracujícího v novinách a co v novinách, ale hlavně pro vášnivou fotografku!A protože brýle se bez brýlí špatně hledají, vydala jsem se s těžkým srdcem a lehkou peněženkou na oční, kde jsem si já trouba nechala před pěti lety vsadit do nových obrub stará skla. Jelikož jsem se já chytrolínka někde dočetla, že brýlemi oko vlastně zleniví a zrak se horší. Oooo svatá prostoto. Jak hluboce jsem se tehdy mýlila.
Počet dioptrií mi za ty roky narostl geometrickou řadou a mě zbyly oči už jen pro pláč.Je mi čtyřicet osm a můj zrak je na hranici pro mě slepoty. Ale očařka vám s klidem a téměř smíchem řekne Nebojte se, dioptrií máme dost! Vy ostatní brýlatí a obrýlení kamarádi, já vím, jak vám je!
Stojím tedy v optice kde kromě mě naštěstí nikdo jiný není. Přijde mě obsloužit prťavý hnu..k teda no mužík v černém, nepřitažlivý a nesympatický. S obavami mu podávám své staré NÁHRADNÍ brýle s prosbou o utažení postranic. Mužík se chvilku vzpouzí a straší, že pokud obruba praskne, jsem v loji. No to néééé, bože to jsou mé jediné brýle! Následuje pět minut hrůzy, než se mužík znovu vynoří odkudsi z útrob optopekla. Naštěstí jsou náhradní brýle celé. Aspoň něco.
Chvilku se dohaduje kdy mi vezme míry na brýle nové a děsí mě podruhé, že dříve než do týdne to nebude. Tedy měření. Naštěstí se z útrob závěsu vynoří můj zrzavý spasitel Harry, který celou patovou situaci uzavře slovy, Chcete změřít? Ano! Tak pojďte, já vám to udělám hned.
Následuji jej dozadu, sedám si a on mě nejprve vyzpovídá, taková anamnéza prodělaných chorob, ve kterých přibude poslední infarkt, který se o mě právě pokouší právě teď.
Harry mě uklidňuje , ať se ničeho nebojím a měření začíná. Pohodlně opřená bradou o opěrku přístroje i a přístroj mi světelným paprskem zaznamenává zřejmě hloubku ostrosti. Jak bychom řekli my fotografové. No řeknu vám, žádná sláva.
Mám číst světelný text, ten se mi ale po probdělé noci slévá a ne ne ho přečíst, jsem už zoufalá, ale Harry mě stále uklidňuje, že to vylepšíme a že to bude dobrý. Nějak tomu po desáté redukci ostrosti , rozuměj, házením jakýchsi tabulek do přístroje- asi s dioptriemi, přestávám věřit. A ty jeho otázky: Je to lepší teď nebo ted? Já nevím. A teď? Já nevím! Já nic nevidím, já to vidím trojitě! Pak dvojitě a po asi tak dvacátém pokusu hurrááááááá vidím ostře na obě oči.
Harry si oddychne a strká mě k dalšímu přístroji kde svítí zelené a červené světlo, asi semafor pro slabozraké, oko, které se únavou slilo v jedno, je už tak unavené že nevnímá . Chce se mi spát a oni mě trápí jak při výslechu.
Nastává finiš a já se stále ptám a prosím a žadoním se výsledku. Harry s úsměvem. Vydržte, jste nějak nedočkavá. Ale nakonec se stejně dočkám. Harryho konejšivý hlas a intonace klesají dolů. Což nevěstí nic dobrého. A taky že ne, když mi oznámí první cifry, uleví se mi. Ovšem až do chvíle, kdy mi oznámí že je ta pětková jen na dálku. Do blízka je to mnohem horší.
S nasazenými budoucími dioptriemi si mě vede jako nějakou nevidomou babičku do optiky a ptá se mě na orientaci v prostoru. Nezakopávám, ale dobře i teda taky není.
Po deseti dnech čekání v hrůzné předtuše, zda přes nové brýle uvidím, byla mi vyrobena speciální čočka s opravdu hodně dioptriemi, a co myslíte jak to dopadlo?
Můj šestý smysl a předtucha nezklamaly. Málem jsem se v nich zabila, moje hlava to zkrátka ten rozdíl v dioptriích nepobrala. Motala jsem se po pokoji jak slepá a tak jsem se tam vydala znovu a ejhle úprava a snížení dioptrií opravdu zabralo a ulevilo nejen očím, ale i mé psychice. A jak vidíte, opět píšu :-)
