Jsem vlaková a vždycky jsem se bránila cestovat autobusem. Nemyslím tím městským, ale nějakým na delší trasu. A ejhle, najednou si v něm jen tak sedím a můj život začne nabírat nový rozměr. Dokonce se přistihnu jak si potichu
prozpěvuji.
Kdo mě zná a ví situaci mých posledních dnů, ví v jakém srabu se momentálně nacházím. Osobní život díky událostem posledních let doslova na nule, v práci se jako na potvoru nedaří a to nejdůležitější a nejsmutnější je moje maminka, která díky dvou nepodařeným operacím v jedné z brněnských nemocnic skončila málem na vozíku.Dalo by se i napsat, že její život díky psychice a bolestem visel doslova na vlásku.
Ale protože jsem holka šikovná a nezaskočí mě žádná situace, tedy skoro kromě anafylaktického šoku u zubaře na injekce, tak se téměř ze všeho nepříjemného dokážu otřepat a najít na tom to pozitivní. Každopádně je maminčina nemoc dost velký posun a krok , co krok, rovnou o pár mil v mém životě dopředu. Různé situace vás už donutí se chovat instinktivně. A podle mého šestého smyslu i rozumně.
Zase už poněkolikáté vyhlížím svůj modrobílý autobus, a modlím se aby neměl zpoždění. Protože nemocnice Mostiště není právě za rohem a další spoj na něj někdy přímo navazuje. Někdy také ne a to pak v mínus deseti tvrdnu schovaná v potravinách a dvakrát také v kostele, kde naštěstí topí. K oltáři se sice nedostanu díky provazovým zábranám, ale i tak se s pokorou pokloním a udělám křížek za mámu. Nejsem nějaká fanatička, ale jako křesťanka mám přece jen v sobě určitou pokoru a respekt k těmto věcem mezi nebem a zemí, protože podle slov mé téměř stoleté tety katoličky je vše bumerang. tedy, co vyšleš, to dostaneš. Přiznám se že ve chvíli, když už nevím kudy kam si chodím vyprávět s Kristem, kterého máme v ložnici. A prosím o pomoc a vyplakat se. Veškerá tíha ze mě rázem spadne a dostaví se obrovská úleva a já už vím, že bude líp.Musíte tomu ovšem věřit.
Já nevím jak vám, ale mě se to vrací hned :-) To dobré i to špatné.
Pokorně naslouchám božímu tichu a rovnám si myšlenky. Ještě pozdravím spolusedící paní a odcházím, Naprosto s klidno duší i svědomím že dělám pro mamku maximum.
Sice se ve mě pere myšlenka, že jsem měla být touto dobou v práci a zas naopak v práci bych si vyčetla že nejsem v nemocnici. Bé je správně. Máma je holt máma. Miluji rozhodnutí na poslední chvíli! Protože je vždy správné.
Sedím si v buse. Na to že jsem vstávala už před půl šestou se mi ani nechce moc spát. Všude na polích je sníh, ale silnice bezpečná. Sedím si zase za řidičem na svém oblíbeném místě. Běda kdyby mi ho někdo zasedl.Oči se mi ale přece začínají klížit a tak volím lůžkovou úpravu, který mi ale vydrží snad jen deset minut. Poté autobus nabírá školáky cestující do nedalekého Meziříčí.
Jedeme po problematické D jedničce a řidičova hlava se málem dotýká stropu autobusu. Přemýšlím, že až pojedem s mamkou sanitou zpátky domů, tak se jí asi těmi hrboly noha srovná sama a kloub skočí kam patří. Ty otřesy jsou vážně hrozné. Nedoporučuji pít ani jíst.
Naprosto pohodová cesta autobusem. Proč jsem se jí dříve tak bránila?
Sedím si na vyhřátém sedadle, poslouchám svoje oblíbené hity, vypadá to že máme s řidičem stejný vkus a okénkem pozoruji ubíhající krajinu. Hlavně mě fascinuje Devět křížů a legenda o svatebčanech, která se o nich vypráví. Asi na tom něco bude. Můj strýc se tu kdysi dávno těsně před svatbě taky vyboural, když jel své snoubence ukázat fungl nové auto.Ty kříže vypadají úplně jinak když je zataženo a pochmurno a zcela jinak když na ně svítí slunce.
Míjíme zasněženou vesničku Jabloňov, ze které pochází jeden mladý muž který mě okatě balil na zastávce a jeho roztomilá nesmělost a pohledy bokem mě dostala. Hřejivý pohled pomněnkových očí v mé smutné chvíli se docela hodil a nikdy na něj asi nezapomenu. Možná se s ním ještě někdy potkám. Ne možná, ale určitě, vím to.
Cesty autobusem jsou prima, Seznámíte s s milýmí lidmi, kteří jedou tou stejnou trasou pak i zpět. Musí, protože nic jiného nejede,Některé jsem dokonce potkala v těch potravinách i vícekrát a vždy nezapomněli prohodit milé slůvko.
Jako ten pán s dršťkovou polívkou.
A o tom to asi je!
PS. Jen si musím příště dát větší pozor při vytahování jízdenky ze strojku. Protože minule šel řidič ze mě do mdlob, málem jsem mu totiž vytrhla celou pásku :P
