Reklama je navoněná zdechlina /citát z knihy *Benéééééton*

 Kdyby mi někdo před dvaceti lety řekl, že se budu živit jako obchodnice s reklamou, asi bych si zaťukala na čelo. Nemám na to absolutně náturu. A přesto mě to přes dvacet let živí.Říká se- odříkaného největší krajíc.

Abych měla klid, že nebude  nějakej průšvih, upozorňuji raději předem, že podobnost  osob v článku s reálnými  lidmi je opravdu čistě náhodná.Aby se v tom náhodou nějakej reklamní šťoura nenašel. Internet a čert nikdy nespí. /A stejně je to dvacet let  promlčené.:D/

Lidé z reklamek jsou zvláštní sorta, hlavně tedy svým naturelem, kterému se říká obchodní duch.Já tomu říkám  drzost, protože s drzosti  nejdál dojdeš.Já teda nemám naturel ani ducha.Zato drzosti na rozdávání, Klidně vám nějakou půjčím.

Doslova jsem k tomu přišla jak koza k petrželi. Zásadou čísla jedna dobrého obchodníka je, že když ho vyhodí dveřmi, musí okamžitě zpátky oknem.Jinak to není dravec, ale srab a nevydělá si ani na slanou vodu A v této branži nemá co dělat. Zásada číslo dvě: Musí se naučit lhát. A dost dobře.

Pár měsíců po promoci mi zavolala kamarádka, zda bych nechtěla nastoupit do reklamní agentury.

Přišlo mi to  jako zajímavá nabídka. Už jen tím, že kamarádka měla tetu na pracáku  a toto místo bylo  vip, které se nikde nezveřejňovalo. Druhý den jsme šly na konkurs. Kancelář byla na velmi atraktivním místě v centru města. Atraktivitu místa ocenil i pan Miroslav Sládek, který sousedil hned  vedle nás. Kamarádka,  jinak velice atraktivní mladá žena, po které muži šíleli, měla ovšem jeden velký handicap,  trauma z telefonu. Kamkoliv došla, cokoli vyřídila, ale telefon prostě do ruky nevezme a nevezme, prý jí to  připadá ponižující něco nabízet.

Naopak já byla ta, kterou by za nic na světě nikdo nikam nedostal. takže kostky a role byly vrženy, Já jsem   telefonovala a kamarádka chodila, někdy, když jsme se hodně  nudily, šly jsme  na schůzku obě. Jako Pat a Mat Ale  chvílemi  to bylo velmi zábavné.

 Jako rekvizitu jsme sebou nosily na schůzky reklamní skleničku, která byla v polstrované krabičce. Jednou jsem se zapomněla mezi dveřmi a  sklenice letěla i s krabičkou k zemi. Bylo jasné, že je po ní. Chvilku jsme se na sebe  s kamarádkou s hrůzou dívaly , ale sklenička absolutně bez újmy. Asi to byla ta nerozbitná.

Výhodou této práce  bylo, že jsme se dostaly  na místa, kam se normální  smrtelník dostane jen zřídka  anebo vůbec.

Například  do firmy, která je hodně známá výrobou hudebních nástrojů. Dostat se dovnitř ovšem vyžadovalo takovou menší stezku odvahy.

Šlo  se tam po zaprášených schodech, které lemovalo  zábradlí s pavučinami. Místy to připomínalo opuštěný zámek z pohádky  Kráska a zvíře. Po otevření vstupních dveří   úplně jiný svět. Místnosti vévodil obrovsky  dvacetimetrový kulatý  stůl, fontánky s  bublinkami a  obrovské akvárium.../Kdyby ho viděl můj šéf rybář, okamžitě by ho chtěl domů/a asi dvacet zvědavých, kteří na nás koukali  v čele s majitelkou firmy.Strašně příjemný pocit.

Každopádně to bylo zajímavé.Celá ta situace.

Po návratu na  základnu jsem měla na stole fax   na  zakázku za tři sta tisíc. Jinak jsme prodávaly i reklamní štíty na domech, což nebyla právě levná záležitost,  stal i milion, podle typu použitých barev, Jo reklama měla tenkrát zlaté dno. Kde ty časy jsou.

 Paní majitelka měla dva syny, dvojčata, což jsem  netušila. Jednou mě jeden z nich vezl na schůzku, bylo to hned druhý den  a v autě mi vyprávěl jak to tam vlastně probíhá.  Co mě ovšem zaujalo nejvíc byla věta, kterou si pamatuji doteď : Slečno, umíte lhát? Říkám,  proč  a synátor odvětil: Tak se to naučte,  bez toho se v reklamě neobejdete MAMKA TAKY LŽE.

A bylo vybíleno.

Přijeli jsme do firmy  a  klučina se objevil v jiném triku a kalhotách, takový trik Bratrů v triku. /Pro nechápavé- Jiří Trnka/.

Bylo mi záhadou, jak se tak rychle dokázal převlíct. Pak se objevili oba a záhada byla  rázem vyřešena. Dvojčata. Jednovaječná.

Že *mamka lže*, bylo nabíledni jasné. Naši dvouměsíční výplatu jsme s Hankou totiž v životě neviděly. Místo ní se mi na stole objevily prošlé drahé krémy nebo knihy- jako naturálie místo peněz.Smutné. Děkuji nechci. Mé druhé zaměstnání a takový pech. To první byla spediční firma , kam jsem vstávala když ještě lítali netopýři/ citace kolegyně/ a vracela se, když byla hluboká noc, a Pozor, základ byl tehdy 3600.

Vrcholem všeho ovšem bylo, že mě paní majitelka vylákala na  nákupy do jakéhosi pochybného skladu, Nabrala si plný koš potravin a  u pokladny náhle zjistila, že nemá peněženku. Já ji sice  měla,ale  pár korun podpory to fakt nezachránilo. Když jsme se vrátily a došlo na firmě na lámáni chleba, bylo ticho po pěšině. Paní majitelka  úspěšně předstírala, že neslyší  a druhy den mi přistála na stole další várka krémů s končící expirační dobou. Po kterých jsem se navíc osypala. Ale abych nebyla za nevděčnici.První zkušenost s nabízením reklamy nebyla zase tak špatná. naučila mě pár užitečných pravidel, která používám dodnes.

 Například že je dobré se do telefonu usmívat. A nejlépe u toho stát. To je pravidlo nad zlato, navíc, že prý vestoje dosáhnete  převahy ,nad tím, kdo pod vámi sedí, například šéf.  Ano, funguje to u výplaty na sto procent. Lhaní jsem vypilovala k dokonalosti.

 Po dvou měsících jsme daly rádoby reklamní firmě vale. a šly uklízet k Hančině tetě, která měla uklízecí firmu., Denně ráno na šestou už jsme seděly s ostatními a jezdily na různá místa. Byly to obrovské objekty, namátkou Komerční banka v Brně , ta se uklízela snad týden. 

Po první zkušenosti s reklamkou a budete se divit, já jsem na tuto práci nezanevřela. Možná to bylo protože ve dvou se to lépe táhne. S Hankou jsme pak pracovaly ještě v *Ajendží* to je takové to oranžové logo, kterému vévodí lev.  Potkalo nás tam hodně úsměvných situací,ale o tom až  zase příště. 

Díky Bohu za tuto cennou zkušenost :-)