Znáte to. Někdy máte dny, kdy chcete být zkrátka neviditelní a nejraději byste se zakopali pět sáhů pod zem. Kdyby to šlo. Tak špatnou máte náladu, nic se nedaří. Ale holt mezi lidi zkrátka musíte. A do práce také.
Není snad člověk, který by nevlastnil emailovou schránku. Nebo někde nebyl registrován. Aspoň já takového fakt neznám. Technika komunikace jde dopředu mílovými kroky a tak používání sociálních sítí je na denním pořádku. Facebook a jim podobné sociální sítě snad znají děti už v mateřince. Ano, je to chyba, ale o tom až jindy.
Jsem také jedna z těch, kteří těch výhod a jak se za chvilku ukáže, nevýhod, dokáží patřičně využít. Vždyť, co také dnes jiného zbývá a jak se chcete spojit s kamarádkou, která bydlí o stopadesát kilometrů daleko.Použijete asi email nebo mobil.
Tak jako miliony dalších.
Nikdy by mě tudíž nenapadlo, že mě, podle mě vcelku průměrnou a nějak neprovokující bytost stále někdo poznává na ulici. Abych byla konkrétní, není to jednou za rok ale v poslední době i třikrát týdně. Dle povzbuzujících slov mojí mamky: Oni tě znají z toho tvýho psaní /slovo blog nezná/. Ale prd, mami!
Jdu si takto městem do banky v celkem solidním náseru, jedu totiž reklamovat špatně poslané peníze a při tom se úsměv opravdu špatně hledá,že.
Těsně před vchodem do banky mě zastaví muž asi tak metr šede.
Dobrý den. Já na to: Promiňte, my se snad známe? On nevinně: Ano, já vás znám. Z internetu.Chvilku se mi zavařují mozkové závity, už se mi z hlavy začíná kouřit. První, co mě vždy napadne, když mě na ulici osloví neznámý muž, zda jsme spolu náhodou něco neměli. A ne, opravdu si tohoto pána menšího vzrůstu a pomněnkově modrých pichlavých očí nepamatuji. A věřte, že paměť na ksichty mám fakt dobrou. Nastává chvilka trapného ticha. Naštěstí ne nadlouho.Pán mi ovšem brzy osvěží paměť. Máte profil na Seznamu!!! No a?? Mám tam mejl tak i profil a pár fotek, bezvýznamná jehla v kupce sena.
OOOOO jak jsem se mýlila. Rozloučíme se vcelku zadobře. Pán navrhne, že potkáme-li se ještě jednou, dáme kávu. Ou yes.
Druhé setkání.Jedu si v tom největším srpnovém pařáku domů. Musím ale přestupovat. Při vystupování mě zastoupí cestu opět tentýž pán s malým synkem, Dobrý den. A já to jste zase vy?
Pán: Víte, co jste mi slíbila. Ok, yes.
Nastává situace třetí. Pošta, a jaké bývají fronty na poště? Ano, správně , nekonečně dlouhé. Z fronty vystoupí pán v křiklavě růžových teniskách a se slovy :Jdeme na to kafe že? :D Jak to dopadlo, už nechám na vaší fantazii.A té se meze nekladou.
Potkala jsem ho pak ještě počtvrté. Při vystupování z tramvaje hnusný první pracovní den.A vyloudil mi hned úsměv na tváři. Toto přece už není možné!!!??/ Je!/
Příklad druhý. Psala jsem si kdysi na seznamce s jedním příslušníkem hodně vzdálené země, Jordánska. Byl to mladý, u mě to ani jinak nejde, klučina. Bydlel přechodně kousek od místa mé práce. A přesto jsme se prozatím nikdy neviděli. Na skype mi psal že jsem hezká HŮLKA. To potěší.
Jdu si takhle z práce, a protože je léto, jsou kolem samé zahrádky. přijdu domů a tam vzkaz : Já tě viděl a moc ti to slušelo. Jsi moc hezká HŮLKA a měla jsi jeans s kytky!!/Měla/.
Příklad třetí. Opět domů kolem zahrádek a doma vzkaz. Ahoj viděl jsem tě u Tří čertů, seděl jsem tam na zahrádce s kamarády. Moc ti to slušelo. A já: To jsem nebyla já! Ale byla-Šla jsi s nějakým pánem, manager, měl transparentni tkaničky/ neon růžové bílé kalhoty a tričko a kšiltovku. Vida, pána popsal přesněji než mě. Něco na tom bude.
Příklad nevímkolikátý: Šla jsem pro hotovost ke klientovi o dvě ulice dál, zima mráz sníh. Jsem ráda, že sebou nefláknu do sněhové nadílky. To víte. u nás na Zelňáku ty zrádné kočičí hlavy. Přijdu do kanclu a na netu opět vzkaz : Nešla jsi náhodou teď přes Zelňák?? Seděl jsem v autě.Máš hezkej zadek.Měla jsi takové atypické rifle./ To sedí, s leopardíma plyšovýma kapsama, který raději moc neperu, aby se neodřely :P/
A tak to mám stále. Dokonce přímo před domem kde bydlím, mě oslovil kluk čekající na bus. Že jestli se nechci seznámit že mě viděl kdysi dávno v seznamce. Já zblblá měla jsem hlad žízeň a už jsem se fakt viděla doma, mu říkám: TAK MI TAM ZAS NAPIŠ.Třeba ti odpovím.
A tak bych mohla pokračovat. Jediné, co mě těší je fakt, že ty fotky zas tak nelžou. Příklad poslední. Včera jsem dostala vzkaz od neznámého: Ve skutečnosti vypadáš lépe než na fotkách.Viděl jsem tě s maminkou včera v úrazovce. To mě vcelku potěšil. Po téměř měsíčním nevyspání, z té hrůzy co bude, jsem musela vypadat jak zoombie válející se rok ve feťáckém doupěti.
A tak bych mohla pokračovat.
Vrcholem všeho je moje postava zachycená na GOOGLE MAPS. Ohnutá v zahradě jak fotím růže. Prostě akorát v tu chvilku jeli kolem s tou kamerou.
Mám zkrátka pech. Nebo štěstí?.Prostě jsem vždy v tu chvilku na tom *správném* místě.
Jo, kdybych měla tak krásně načasovaný celý svůj osobní život, To by se to lehce žilo!
