Cestovala jsem vlakem do Břeclavi a před čtyřmi lety ještě nejezdilo žádné Regio, ale špinavé modré vagony s těžkými dveřmi a hlavně sklápěcí podlahou, která se při otevírání dveří vysunula bud dovnitř nebo ven.
Můj zlo-zvyk vždy byl být první u dveří a na peroně. Jednou jsem však na to málem doplatila. Vlak přijíždí ke stanici a já už sbalená a nachystaná s velmi těžkou velkou igelitkou plnou laskomin pro kamarádku, namátkou, Poličan různé druhy velkých čokolád a dalších výběrových lahůdek, které pamětnici jistě dobře pamatují z dob prodejen Eso.
Vlak již stojí ve stanici já v jedné ruce igelitku a ve druhé kabelku. Stane se však něco, s čím jsem absolutně nepočítala. Igelitka se mi sesmekne z ruky a otvírající se plošina těžkých dveří ji přimáčkne do podlahy. Jsem v pasti.
Když vystoupím -budu bez tašky protože se mi maximálně protrhne a uherák bude v kolejišti.Ostatní spolucestující mě soustrastně míjejí a jeden vtipálek tmavšího vzhledu je ochoten mi dokonce podržet kabelku. S díky odmítám. No babo radˇ. Nebo vlastně tahej. Stojím bezradně u přivřené tašky , vlak za chvilku pojede dál, štěstí že v Břeclavi stává déle.Chce se mi střídavě brečet i smát , jde sice o blbý jídlo no ale i tak. Toto se prostě může stát asi jen mně.Když nastoupím a pojedu dál tak tašku zachráním, dveře se zavřou a já ji bez problémů vytáhnu.
V té hrůze mě napadne zoufalý nápad- tahám ji tedy milimetr po milimetru k sobě velice opatrně asi jako prasklý prezervativ.Doba tahu se počítá opravdu snad na deset minut. Nakonec nevěřícně koukám, taška je celá a jídlo zachráněno. Poučení : Od té doby se už ke dveřím nehrnu- ani když vystupuji sama :)
