Jeden známý diskutér okomentoval můj příspěvek Opíchaná před konkursem slovy JAK JSEM VIDĚL TEN NADPIS, NEČETL JSEM UŽ DÁL, vy píšete jako BULVÁR. Tenkrát mě to zarazilo, chvilku jsem se dmula pýchou, než mi došlo, jak to vlastně
myslel. Tento článek nechtˇje tomu důkazem.Hodně lidí se mě ptá, jakto že máš pořád o čem psát? Je to naprosto jednoduchý. Nejsem slepá/ teda trošku/ a nejsem hluchá. Ted odbočím.Ty uši mám brutálně vytrénovaný z práce, to se bude ještě hodit.
Sedíme ve třetím patře bez výtahu, a já když se trošku zaměřím, slyším šéfa jít po schodech. Když se zaměřím ještě víc , slyším dokonce, jak dole v přízemí vybírá dopisy ze schránky. No nic. Co je to oproti kamarádce, která slyší mikrovlny, ještě mám co trénovat./Popravdě bych ale raději brala lepší zrak/
Jsem hodně vnímavá. To mluví samo za sebe. Vím, že je neslušné odposlouchávat cizí hovory, ale je to silnější něž já. Stačí jízda tramvají a nade mnou dvě ženský, Jedna říká, No kámoš ted dělá v pekárně a prej kvečeru vypadá jak Krasomila.
No a tyto tři atributy bohatě stačí k tomu, abyste měli bohatej život.Ještě kdybych měla děti, tak jsem ten nejbohatší člověk na světě ale víte, já budu asi jak Janet Jackson, ta porodila v pohodě v padesáti, takže mám ještě pět let čas.Pan Bůh mě má rád a dělá vše tak jak uzná za vhodné.Doufám, že tentokrát to zase bude pět minut po dvanácté, jako mi to dělá se vším.Ale zase musím ho pochválit, nikdy mě v ničem nezklamal.
Pokročím k tématu. Ono je pořád o čem psát. Stačí si třeba jen změnit profilovku a hned se mi vybaví, jak mi jednou v létě volal úředník ze Živnostenského úřadu. Vytočil mě už jen tím, že mě probudil, ale ještě k tomu se mi začal omlouvat, že mi sprasil živnostňák. No, ono už to jeho krásné jméno a titul Mgr. Leo Střelec značilo budoucí problém. Jenže ono jak už se jednou pokazí, tak pak se to všude píše. A už se to s vámi veze. A jste takříkajíc v loji. Po asi půhodinovém oprávněném -mém- řevu a Leově sáhodlouhé omluvě, jsem na sebe hodila ohoz novo-staro-pečené podnikatelky a šup na úřad.
Přišla jsem tam, chvilku čekám a hned se mě ujímá Leo. Takový ten typ klasického Krhounka, brýlečky a ponížený pohled. Poprvé v životě jsem se cítila dominou, ač proti své vůli.Leo se mi opět omlouval, pak vyběhl ven já čekala na chodbě a pak už jsem jen viděla jak Leo s oroseným čelem jezdí nahoru a dolů a zase nahoru a zase dolů , a tak pořád dokola, jak mu stačil páternoster. Po asi pátém kolečku mě celý udýchaný vyzvedl a šli jsme zpět do kanceláře. Dopoledne v háji.
S tou dominou na to kápl dokonce můj šéf, prý by mi slušel obleček vysoké botky a bičík na klienty, no nevim .
Odpoledne jsem měla právě domluveno focení . Mělo to být pohodové focení s profi fotografem na hvězdárně v nádherném parku. Park byl úžasný fotograf taky ušel, ale moje nálada byla pod bodem mrazu díky Leovi. Fotograf se snažil, lezl po dvou, sem tam i po čtyřech dělal různé fígly s fotˇákem a fotky mi na notˇasu v parku upravil. Jel kvůli mě padesát kiláků. Fotky se povedly asi tři. Domina jak vyšitá. Myslím že Lea přetrhnu :-)
