Když jsem byla ještě hodně malá, fascinovalo mě prohlížet staré papírové albumy. Nejen ty naše, když jsme byli s bráchou malí, ale i ty našich prarodičů. Svatební fotky mých praprapratet v bílých robách už po té době značně
zažloutlé, kdysi ze začátku minulého století a focené nejspíš Polaroidem, pod jehož bleskem bychom dnes možná oslepli.
Fotografův napjatý výraz při focení příbuzenstva, trpělivost uspořádat vše tak , aby fotka nějak vypadala měla formu.A samozřejmě černobílé. Jak jinak. Jak mi kdysi říkal kamarád : když se fotka nepovede, hod ji do černobílé :D
Posunu se trošku v čase do mých sedmi let, kdy jsme s tatínkem prošli branou veletrhů, taťka je strojař a tak mě vzal jednou sebou. Na schodech nás zastavil nějaký pán, že dělá fotky na zakázku návštěvníkům a jestli bychom si přáli vyfotit. Taťka je exhibicionista na focení, tak hned souhlasil, ale musím uznat , že mu to i v těch 75 letech sekne.Měla jsem kraťoučké modrobílé kytičkované šatičky a brýle, vlasy nakrátko a pořád jsem se tlemila.
Pak se dlooouho nic nedělalo, než jsem si na vysoké vzpomněla, že mi kdysi leží doma starý ruský foťák coby dárek k mým desátým narozeninám. Což o to zvědavost, tehdy byla velká. Ale ruský návod a neznalost jazyka mě dokonale odradil a vždy donutil foťák odloží na dobu neurčitou.
Prostě jsem neměla nervy na ty hlášky typu PRJEVINÍTĚ FILM DALJÉVA, PRJEVINÍTĚ FILM DAPRÁVA.
A to mě ruština nevadí -naopak. Dokonce bych řekla, je i sexy.A Rusky moc krásné.
S pomocí kamarádky se pak stalo focení koníčkem. Ale u mě to není jen o té spoušti ale o tom že jsem nucena stále přemýšlet a kombinovat expozici a záběr. Možná to není technicky tak dokonalé, ale svůj účel fotka pro mě vždy splní.
Pro mě znamená každý cvak, VZPOMÍNKU POCITY, BARVY, VŮNĚ- LÁSKU- EMOCE: BOLEST PLÁČ LÍTOST BEZNADĚJ RADOST A LÁSKU. A v první řadě NEDOČKAVOST V ČEKÁNÍ JAK TO DOPADNE.
JO a taky to CHLUBENÍ :-))
Kytkama, jasný!
Kdysi, když jsem fotila ještě starou Nokií, někdy 2008, mě napadlo vyfotit maminčiny ruce. Trhala jsem tenkrát na zahradě měsíček a tak jsem jí položila ty žlutý květy do vrásčitých dlaní. Dlaní, které mají v těch vráskách vyrytý celý život.
Stejně jako fotkou zachycené stáří, nebo bříško těhulky, slzy truchlící vrásčité paní nebo smích štastných novomanželů.
Fotka je pro mě jedna velká emoce, a at chceš nebo ne -NIKDY NEVYFOTÍŠ ŽÁDNOU FOTKU STEJNĚ. Třeba jen o setinu sekundy a už je to jiný záběr.
A proto je mám tak ráda.
