Kdo čeká sex do roztrhání těla, bude asi patřičně zklamán, i když nymfomanky mají trhání nohavic a rukávů na denním pořádku.
Řeč ale bude o nějakém kousku oblečení, kterého se nechcete za žádnou cenu vzdát a kterej prostě nosíte a nosíte, dokud ho zub času a vaše pozadí nezničí. U mě to byly, píšu v minulém čase, protože už díky zteřelé látce na místech, kde se sbíhají nohy, zteří. A fakt nechci riskovat ukazovat ve městě s prominutím díru do ... tři tečky.
Mám na mysli rifle ARMANI. Ono těch sourozenců téhož příjmení bylo víc, ale je to tam napsaný černý na červeným, že tyhle konkrétně měl na svědomí Emporio. Borec.
Ty rifle se mnou prožily snad úplně všechno. Pravda, byly z druhé ruky za čtyři kila, ale o to právě udělaly větší službu a ještě víc parády. Hlavně dělaj malej zadek.
A ta riflovina, ze které je šikula Ital ušil, byla taky fajnová. Ne taková ta hrubá tvrdá a těžká, jak z nmí šijou stany, ale měkoučká, v létě chladila a v zimě hřála. Byla jsem na ně pyšná. Byly se mnou totálně všude. Na všemožných i nemožných rande, v práci, na cestách za mamkou na vysočinu do nemocnice v destistupňovém mraze i v létě v poli když bylo pod mrakem na focení. Na kapse měly vyšitý nenápadaný srdíčko.
Loni, na jedné takové vášnivé schůzce, kdy jsem byla strašně chtivá a líná si rozepnout zip, který vzal chudák za své. Zip jsem zašila, rifle natáhla přes boky, ještě že tam mám devadesát né šedesát né devadesát ale stodeset, děcka. a jelo se dál.
Až ted, pár dnů před narozkama, se rozpadly úplně.-prostě konečná. I nějaká ta slza ukápla. Kdyby byl nějakej hřbitov s oblíbenými věcmi, který dosloužily, tak si klidně zaplatím urničku.
A kterou oblíbenou věc oplakáváte vy? :-)
