Alergie a já neboli Svět patří těm, kteří to nevzdají!

O tom, jak se nezbláznit, protože svět patří těm, kteří bojují. O tom, jak mi pečené ryzce zachránily život.

 

Máte nějaký vážný a dlouhotrvající zdravotní problém? Takový, se kterým si ani deset alergologů, zubařů, anesteziologů a dalších padesát -ovů nedokáže poradit? Ne? Tak pak nevíte, co znamená pravý adrenalin. A zároveň štěstí neboli sázka do loterie.Doslova.

Kdo mě zná opravdu dobře , není ani moje máma, ale moje nejlepší kamarádka a můj alergolog. Ti o mě vědí, co se týče zdraví, naprosto vše. Doma se o tom raději nezmiňuji, nač taky. Stejně mi nikdo nepomůže. Člověk může žít ve stresu měsíc , půl roku maximálně dva. Ale deset let? V té nekonečné hrůze, co bude? Co když vám budou muset dělat nějaký zákrok, třeba banálního slepáka, a vy se už nevrátíte.V tom lepším případě.

V tom horším, s úbytkem mozkových buněk a na vozíku. Stačí pět minut bez adrenalinové pomoci a celoživotní průser je na světě. Nebo vás píchne na zahradě vosa,přežijete, v tom lepším případě. Ten horší je otok krku s smrt do 20 sekund, nazdar, sbohem a šáteček.

Do mých pětatřiceti jsem žila v podstatě poklidný život, semtam nějaká ta rýmečka, žádné úrazy nic vážného, prostě pohodička. Až do chvíle, kdy mě začaly trápit zuby. Zuby bolí nejvíce o víkendu, hlavně v sobotu večer.To víme všichni. Zákon schválnosti. Normální člověk, tedy ne já, si dojde na pohotovost tam mu s tou jeho bolístkou něco provedou. Mě ne. Mě se totiž bojí zubaři v celém Brně. Nepřeháním. Po otoku krku před deseti lety po umrtvující injekci a noci strávené na pohotovosti a následné ranní návštěvě záskoku mého ofiko zubaře, mi bylo sděleno že jsem prudký alergik a že se mnou nechce paní doktorka mít opravdu nic, ale opravdu nic společného,tedy ani plombu. A tedˇ babo, totiž doktore radˇ.

Po měsíčním shánění se mi podařilo na doporučení mého kolegy sehnat jeho zubaře pocházejícího ze Sýrie. Po půlhodinovém škemrání mě vzal. K panu zubaři chodím dodnes. Je to odborník na slovo vzatý, nicméně musíte mít nějakou tu korunku , ale co by člověk neudělal pro zdraví, to co je zadarmo, většinou nestojí za nic.A tak nějak se tam u něho nebojím-pravda ANAPEN s adrenalinem v kabelce je nezbytností, co kdyby. Pan doktor pochází ze Sýrie, ale jde nakonec jen o zuby, že jo. Moje. Mamka každou mojí návštěvu komentuje slovy: Už jdeš zas k tomu teroristovi?

Pravda,on je tak trochu svéráznější ve svém temperamentu i humoru, ale postupem let jsme si na sebe tak nějak zvykli. Naštěstí. Pamatuji se, že jednou jsme se dokonce honili kolem zubařského křesla, kdy mě plácal radostí po zadku z úspěšně vyléčeného  měsíčního zubního zánětu.Zuby léčí perfektně a precizně, užil si se mnou za těch deset let už různé zubní peripetie, kdy mě slzy tekly proudem při ošetření bez injekce, skoro jak za nacistů, zánět okostice díky neošetřenému kořeni a váčku po předchozím lékaři lajdákovi atd, ale   přesto, ..... raději  nebudu  nic horšího přivolávat.

Chudáka mamku jsem jednou přivedla ale ta tu jeho náturu prostě nedala. Když byl v nejlepším a řval jak tur, že má zuby ve stavu, jaké ještě neviděl, vlítla jsem  jak fůrie do ordinace a on jen ukázal na mě a  mávl rukou se slovy. Jo tak už je mi to jasný TA BY MOHLA VYPRÁVĚT.! /Nutno podotknout, že byl červen a mamka po tomto setkání s mým zubařem promluvila až v září/.

Ale nejde jen o zubaře. Super zážitek mám i z magnetické rezonance, tzv. tunelu.

Tam se na mě naštěstí uměli připravit a svolali celé konzilium v pět odpoledne. Po mé tiché poznámce, že jsem alergická na kontrastní látku, se nějak namnožili. Z jednoho doktora najednou pět a různého věku. Ten nejstarší, zřejmě nějaký primář, mi dal do ruky balonek se slovy. A kdyby vám náhodou bylo jen trošku zle, zmáčkněte. Pak se slovy Tak a jdeme na to , jsem zajela do tunelu. Nejprve bez kontrastní látky, brnkačka.Po deseti minutách testovací legrace následoval osudný jodový vpich.

Opět do tunelu, ve zpocené ruce svírám záchranný balonek, jazyk se začíná lepit na patro.Říkám si, už je to tady, když v tom jsem si vzpomněla, že mám doma v troubě pečený ryzce od kolegy z práce, že si je vezmu, až přijedu domů po tom vyšetření. A ejhle, najednou spásná myšlenka obrací tok myšlenek na smrt a já se začínám těšit, jak se pořádně nadlábnu,, navíc v čekárně čeká už mírně hrůzou fialovozelelná mamka coby doprovod a to jí přece nemůžu udělat, že.Kor když mi je upekla.

Hrůza končí , já vyjíždím ven z tunelu a doktor mi potřásá obdivně rukou, načež mu sjede pohled na moje předloktí a tepnu s vpichem. Kolo jako pra.se. Jistě, u alergika zcela běžná věc. Ne ale deseticentimetrové jako mám já.

Doktor mě chválí, jak jsem statečná. Vyprávím, že jsem si už na tu hrůzu zvykla a že mám děsný hlad a o ryzcích v troubě. Doktor se směje. Joooooo, ty alergie :-)

https://www.youtube.com/watch?v=adwvdu6cFTk

P.S.:. .Nedávno jsem poslouchala pana Šmoldase, který mě rozesmál tím, že prý tunel magnetické rezonance by se mohl skvěle využít jako trenažer pro krematoria :-)