Poláci by nejspíš řekli : WIEC DELIKATNA. Neboli- Když musíš tak musíš. Jistě, mohla bych psát o čerstvém větru z horských luk a strání, ale řeč bude o nečem tak přirozeném , jako jsou plynaté následky po požití nadýmavého jídla.
O tomhle pikantním tématu jsem dost dlouho přemýšlela, protože mě zviklala mamka , která mě prosila, atˇto celé hodím na někoho, komu se to stalo. Ano stalo. Mě. Ale jak už tvrdí můj osmdesátiletý strýc. KDO KRKÁ A PRDÍ, ZDRAVÍ SI TVRDÍ. Tak to já budu tady asi napořád.
Byl obyčejný pracovní den a já se vydala jako vždy tramvají do práce. Nasedám na konečné, kde nasedám většinou sama. Odrána mi nebylo extra, byla jsem nafouklá jak pouťový balonek, ale říkala jsem si že to cestou na tramvaj vychodím a že to určitě brzy přejde: Ooooo, jak jsem se mýlila!!!
Nasedám do tramvaje do prvního vozu a tedˇto začne. Palba jak z kulometu. Samozřejmě s nezbytným pachovým doprovodem. Říkám si :Co ted? No tedˇuž asi nic.
První zastávka je u hřbitova, tam se to vyvětrá, jak řidič otevře dveře. Ten ovšem ani zdaleka netuší, sedí si v klidu tom svém kokpitu. Což je vlastně jeho záchrana.. Zrada. První zastávku jsme přejeli, nikdo nenastupoval.
Takže druhá u Intersparu. Aaaaaaaaa dveře se otevírají. už je to ovšem PRD platný. DOSLOVA.
Nastupují dvě důchodkyně tak ve věku mých rodičů. První paní zůstane stát na schodech mezi dveřmi, obě tašky položí ještě na schodech na zem. Nasaje vzduch a následují slova, která asi v mém případě vejdou do historie mých cest do práce: MÁŇO- TADY JE ALE NAPRDÍNO.
Druhá paní se dívá na mě, no jistě vždyť jedu sama z konečné. Já rudá jak rak, jak by řekl pan Donutil : to už je jen na odchod do šatny aneb jak je známý citát : Vyslaný prd a slovo nevrátíš.
A co vy, pochlubte se taky něčím :-)
