Zobe mi z ruky

Poprvé jsem ho zahlédla někdy v zimě. Seděl na vysoko umístěném zábradlí a nenuceně shlížel na svět pod sebou. Když se naše pohledy setkaly, věděla jsem, že je to On. Sebevědomé držení těla, mohutný hrudník a jiskrné jantarové oko – prostě zdravý dominantní alfa samec.

	Díval se na mě celkem lhostejně a bylo zřejmé, že ho hned tak něco nerozhází. Občas natáhl svůj kovově lesklý krk, naklonil hlavu lehce na stranu a soustředěně zkoumal tuctový vzor dlaždic balkonu. Náhle ho cosi zaujalo. Ano! Je tam! Jedno zatoulané černé semínko.

Proměna elegantního krasavce v lačnou slepici byla rychlá a dokonalá. Slunečnicové semínko, které vypadlo z malého krmítka pro sýkorky, zmizelo v oblém voleti než byste řekli švec. Holub se napřímil a tázavě ke mně vzhlédl: „Víc by jich nebylo?“

„Už je jaro, nebuď líný a najdi si něco v parku“, mávla jsem mimoděk rukou.

Buď špatně chápal, nebo se nerad vzdával. Místo, aby odletěl, udělal dva rozvážné kroky vpřed a zavrkal. „Tak dobře, když jinak nedáš… Stejně mi jich spousta zbyla.“

Nabrala jsem plnou hrst, sedla si na schod ve dveřích balkonu a pomalu natáhla ruku k opeřenci.

Nepatrně couvl, stáhl brka a vykulil oči. Utěšená hromádka tučných zrn na mé dlani byla evidentně neodolatelná. Prostě nabídka, která se tak snadno neodmítá.

   

„Jsou to ta správná, co máš rád? Ochutnej!“, hodila jsem jich několik na zem. 

Pták je slupl jako malinu a začal nervózně tančit kolem, zatímco semínka na něj z dlaně lišácky mrkala: „Všechna můžeme být jen tvoje, stačí se odvážit a přijít si pro nás.“

Vzrušeně zamručel a obezřetně se vydal na cestu. Jeden krůček, druhý, třetí – malé kroky pro člověka, ale velké pro holuba, který se právě rozhodl překonat sám sebe.

Zastavil. Podezíravě si mě změřil od hlavy k patě. „Na, tady máš ještě jedno.“ Semínko klouzající po dlaždicích se ani nestačilo zastavit, jak rychle po něm hladový pták skočil.

Najednou stál přímo přede mnou. Poslední zaváhání … a zrní v mé ruce začalo definitivně měnit majitele.

Nevím, jak jiní holubi, ale tenhle, když je nervózní, funí. Zobe a zobe, až slupky odletují, občas se zarazí, zkoumavě se na mě zadívá, zafuní a baští dál. Jakmile už není co, poodstoupí a temně mručí. Neuteče, neuletí, pošilhává po sáčku se semínky a čeká na nášup.

 Dokonce už je ochoten posadit se při krmení na ruku. Komukoliv.

Ostatní holubi samozřejmě nejsou padlí na hlavu, takže brzy zjistili, odkud se jejich kolega vracívá s plným volátkem. Nezaváhali, a i oni se neprodleně dostavili za účelem neodkladného uplatňování svého domněle oprávněného požadavku na společné, a pokud možno vydatné stravování.

Vzájemné dvoření holubů a jejich půtky vznikající při boji o zrno byly zpočátku zábavné, ale jak opeřenců přibývalo, výjevy na našem balkóně začínaly nápadně připomínat scény z jistého Hitchcockova hororu.

 Takže s krmením je konec.

Jen když přiletí On, připleští se na zavřené dveře balkonu a zavrká, neodolám. Asi si mě omotal kolem prstu. A to mu na pařátku jeden chybí.

 Na závěr video pro "nevěřící Tomáše", ale samozřejmě i ostatní :D

 Všechny fotky lze zvětšit rozkliknutím (http://moudrasek.rajce.idnes.cz/Holubi/)