Marmolada - ledové město

Něco málo o nejvyšší hoře Dolomit, Marmoladě (3.343 m  n.m.) a někdejším Ledovém městě, které kdysi existovalo uvnitř zdejšího ledovce. Doplnění článku "V mracích". Všechny snímky lze zvětšit rozkliknutím.

Nepřehlédnutelná a nezaměnitelná hora Marmolada vznikla kdysi dávno v teplém atolu korálového moře, rozlévajícího se nad silnou základovou deskou z vulkanického bolzanského porfyru. Schránky korálů se postupně přeměnily v pevný dolomit.

V jejím názvu tedy nehledejme odkaz na sklenici lahodné zavařeniny (marmelády), ale mramor (ladinsky marmor). 

Nejvyšším vrcholem Marmolady, a tedy i celých Dolomit, je Punta Penia, jejíž název je zřejmě odvozen od nedaleké vesnice Penia v údolí Fassa.

Fyzicky zdatní a správně vybavení jedinci se sem, do výšky 3 343 m.n.m. mohou vyškrábat svépomocí, a to po Via Ferrata Marmolada navazující na namáhavou stezku č.606 (mokrý sníh!). Poblíž vrcholu najdete nouzové útočiště pro 6 osob, Capanna Punta Penia, které je v provozu od června do září. 

Letecké záběry vrcholů Marmolady

Jižní stěny Marmolady jsou velice příkře zkosené, severní svah je však relativně pozvolný, díky čemuž se na něm po celý rok drží stařičký ledovec.

Je sice největší v Dolomitech, ale postupně a nezadržitelně odtává, takže letošní sníh na něm v létě nenajdete (leda by právě napadl). Zatímco v roce 1910 měl rozlohu 450 ha, dnes prý zbývá asi tak 190 ha. Tomu samozřejmě odpovídá i jeho mocnost.

Více o postupném tání ledovce na Marmoladě zde: https://geograficamente.wordpress.com

Dnes je tedy skoro až neuvěřitelné, že před sto lety obsahoval rozlehlé "podzemní" Ledové město. V letech 1915 až 1917 se zde totiž opevnila vojska rakousko-uherské monarchie bránící tyrolskou hranici.

S budováním štol začali v květnu 1916 na popud a pod vedením devětadvacetiletého por. Ing.Leopolda Handla, velitele roty rakousko-uherských horských vůdců (Kaiserjäger) spadající pod prapor Dornbirn.

Posádka této specifické pevnosti čítala přes 200 mužů a 12 důstojníků. Hluboko v ledovci měli k dispozici dřevěné baráky kasáren, sklady proviantu, munice, a dřeva, latríny, pozorovatelny, střílny pro kulomety a děla, kuchyni i bar pro důstojníky. Skladování potravin v chladném prostředí bylo snadné, pitnou vodu získávali rozpouštěním ledu. Střelivo ovšem ohrožovala vysoká vlhkost..

Zpočátku na ledovci existovaly jen zákopy a stezky opatřené tyčemi s fosforeskujícími značkami.

Když se v květnu 1916 na blízkém vrcholu Punta Serauta opevnili italští alpíni, Rakušanům začaly závažné problémy se zásobováním. Pohyb po povrchu ledovce byl náhle nebezpečnější než obvykle, protože bystrým očím ukrytým ve skalních kavernách Serauty za dne nic neuniklo a v noci si Italové pomáhali výkonným světlometem. Na každé šustnutí reagovali kulometnou palbou.

Vysoce riziková byla i samotná údržba zákopů, z nichž bylo denně nutné vyhazovat značné množství navátého sněhu.  

Jako základna Rakušanům dobře posloužila jeskyně v níže položeném vrcholu Col di Bousc, kterou objevili náhodou při budování plošiny pro překládání materiálu. Doplnili ji stavbami, jejichž poměrně zachovalé pozůstatky jsou na místě dodnes. 

Vrtat do ledovce začali ve třech přirozených trhlinách, přičemž nadbytečný materiál sváželi na primitivních plechových saních a házeli jej na jejich dno. Italové si díky tomu vůbec nevšimli, co se děje, přestože oblast kontrolovali i pomocí letadel.

Zpočátku Rakušané používali k dolování ekrazit, který led spolehlivě měnil na dobře odstranitelný firn, i když následné zamoření uzavřených prostor zplodinami práci zdržovalo. Ekrazit však záhy došel, zásobování vázlo, a tak nezbylo, než dlabat ručně, improvizovanými nástroji vyrobenými tak říkajíc na koleni. 

Práce uvnitř ledovce a ve vysoké nadmořské výšce byla namáhavá, proto se vojáci každé dvě hodiny střídali. I tak prý za jeden pracovní den dokázali vybudovat jen asi 6 metrů chodeb. Pro přepravu objemnějších břemen (např. části rozebraných strojů, resp. děl) totiž potřebovali výšku 2,5 m a šířku 2 m. Nejhlouběji situovaná štola probíhala 50 m pod povrchem ledovce.

Zatímco v nejvyšších partiích byl ledovec relativně pevně zarostlý do skalního podloží, jeho níže položené části se poměrně čile posouvaly po svahu do údolí, a to zejména v létě. To mělo samozřejmě za následek hroucení již hotových chodeb.

Aby Rakušané předešli nehodám, zapouštěli do stěn štol drátěné spirály, jejichž pohyb neustále kontrolovali a v případě ohrožení okamžitě budovali chodby náhradní, situované ve zdánlivě bezpečnějších místech. 

Dlužno podotknout, že svými pozorování velmi výrazně přispěli k objasnění chování pevninských ledovců.

Dobové fotografie (dohledal pan Karel Oktábec)

Protože výškový rozdíl mezi jednotlivými částmi ledového města byl přes 900 m, ve vnitřních prostorách vznikal komínový efekt, díky němuž pravidelně docházelo k masivnímu zavátí níže položených štol. Tah byl tak mohutný, že po jedné ze sněhových bouří trvalo 8 dní, než se vojáci sněhem zanesenými chodbami prokutali ven. Proto je následně opatřili systémem dveří a vzduchových stavidel. 

Příkré úseky byly vybaveny dřevěnými rošty nebo schůdky, podél ledových schodišť byla natažena lana k zachycení. Trhliny v ledovci vojáci překonávali po můstcích, zpravidla padacích (pro všechny případy). 

Doprava proviantu probíhala svépomocí, materiál vojáci nosili na zádech a k přepravě z údolí používali, stejně jako jinde v horách, jednoduché nákladní lanovky, obvykle na ruční pohon (viz ilustrační foto v galerii dobových snímků výše). Rozměrné stroje přesunovali pomocí ližin a dřevěných překladů, v rozebraném stavu.

Ledové město bylo jeden čas dokonce elektrifikováno z parní centrály v Canazei, ale když došly žárovky rozmístěné v chodbách po 50 metrech, nezbylo než opět začít svítit loučemi, petrolejkami a karbidovými lampami. To se samozřejmě odrazilo na kvalitě vnitřního prostředí.

Fatální problémy byly s odvodem kouře z příbytků. Jelikož kouřovody vedly silnou vrstvou ledu, který je vydatně ochlazoval, vzduch nabíral opačný tah a kouř zamořoval jeskyně i chodby ledového města. Denně proto docházelo až k několika případům udušení.

Rakušané to částečně vyřešili přesunem světnic blíže k trhlinám, přičemž roury komínů obalovali hadry a střešním papírem, aby led co nejvíce odizolovali. Některé prameny hovoří také o vybudování ventilačního systému. 

Vnitřní teplota v ledovém městě se v létě pohybovala kolem nuly, v zimě mezi -3°C až -5°C, což bylo mnohem příjemnější než pobyt v otevřených zákopech za sněhových bouří, kde panoval krutý mráz až -30°C. Hlídky na okrajích města, a to až do výšky 3.259 m  n.m., však drsné podmínky přežívaly jen v přístřešcích z celtoviny.

Pohyb po ledu si vojáci usnadňovali provazovými žebříky a lany, na nohou nosili speciální dřeváky opatřené hřeby, jakési primitivní mačky. Před neustále odkapávající vodou se chránili pláštěnkami s kapucí.

Pro lepší orientaci i komunikaci mezi členy posádky byly štoly označeny cedulkami s názvy vídeňských ulic a objektů, nejjižnější bod pevnosti označovali jako "Jižní pól", zkráceně "S" (Süd). 

Italové velmi dlouho vůbec nechápali, kudy se Rakušané po Marmoladě přesunují.

Vojákům se podařilo zcela nepozorovaně prokopat nad italské pozice do výšky 3.153 m n.m., kde vytesali navazující skalní světnici pro horský kanon. Chodba k němu měla tak tenký strop, že jím prosvítalo denní světlo. Jakmile však zaútočili, Italové jejich dílo zničili kulometnou a dělostřeleckou palbou. Následně pak začali v ledovci kopat odposlechové štoly.

Dělo Rakušané zachránili.

Další velkou kavernu pro kanon, jehož hlaveň mířila na jih, tedy do údolí na italské straně, vybudovali asi 8 m pod vrcholem Marmolady. Domnívám se, že by mohlo jít o tutéž jeskyni, v níž se dnes nachází kaple Panny Marie Sněžné, kterou vysvětil papež Jan Pavel II.(viz článek V mracích).

Obecně vzato, byli rakouští vojáci před kulkami a šrapnely nepřítele hluboko pod ledovcem v bezpečí. Prameny se zmiňují jen o dvou zabitých po přímém zásahu světnice dělostřeleckým nábojem ráže 210 mm.

O to větší daň na lidských životech si však vybíraly extrémní přírodní podmínky. Ne nadarmo tehdy vojáci Marmoladě přezdívali "Hora Smrti". Jejich skutečným nepřítelem totiž byla právě ona. 

Lyžaře, prohánějící se dnes po zdejších dokonalých sjezdovkách s místním vyhlášeným Bombardinem v žaludku, by možná překvapilo, že dne 13.12.1916 tu lavina zabila na 300 vojáků. Po několikatýdenním sněžení, při němž prý napadlo snad 10 až 12 metrů prašanu, začalo vydatně pršet. Kolem 6:00 ráno se dalo do pohybu asi 1 mil. kubíků mokrého sněhu, který naprosto hladce smetl armádní baráky umístěné pod západními svahy Marmolady.

Spící vojáci absolutně nic nečekali, posledních 40 mrtvých těl bylo nalezeno až v květnu, asi půl kilometru pod místem neštěstí.

Naopak je doložen případ, kdy se až asi 105 hodin po události z šestimetrové vrstvy sněhu holýma rukama vyhrabal mladý střelec oděný pouze v košili a ponožkách. Protože se sháněl po kamarádech, přeživší začali intenzivně pátrat a objevili ještě 8 těžce zraněných a omrzlých mužů posádky.

Další ztráty byly způsobeny nezdary při budování ledového města a běžným denním provozem.

Kromě již zmíněných udušených docházelo k těžkým zraněním i úmrtím následkem pádů z ledových schodišť a zřícení z chatrných dřevěných můstků či sněhových přemostění do 20 - 40 m hlubokých trhlin v ledovci. Tragické následky mívala také neopatrná manipulace s těžkými břemeny, jakými byly např. kompresory a polní děla.

Oběti si také vybíral přirozený pohyb ledovce. Způsoboval již zmíněné hroucení štol, dále posun, zánik i vznik nových rozsáhlých puklin.

V létě se nahromadilo tolik mrtvých, že už je pohřbívali jen do sněhu. Museli při tom samozřejmě dávat pozor, aby nedošlo ke kontaminaci zdrojů pitné vody.

Přes to všechno žili Rakušané na Marmoladě v nesrovnatelně lepších podmínkách než Italové.

V době největšího rozkvětu prý mělo město 8 km současně využívaných chodeb jejichž projítí, díky specifickým podmínkám trvalo více než 3 hodiny. Některé prameny uvádějí dokonce až 12 km, zřejmě po započtení zhroucených a průběžně nahrazovaných štol.

Dnes již nenajdeme ani jednu. Poslední pozitivní nález pocházel z r.1918, kontrola v r.1922 už nenalezla zhola nic, nicméně ledovec tu a tam vydá alespoň kusé pozůstatky z 1. světové války. Většinou jenom předměty, ovšem 21.8.2010 byly ve sněhu poblíž Punta Serauta objeveny mumifikované ostatky italského vojáka (více zde: www.http://trentinocorrierealpi.gelocal.it). Po 95 letech...

5.11.1917 se Italové z Marmolady stáhli. Vojáci rakousko-uherské monarchie byli převeleni na vzdálený Ortler.

Na ledovec Marmolady se v létě dostanete pěšky po stezce č.606 nebo neobvyklou lanovkou Pian Fiacconi (jízdenka za 6,- €, zpáteční za 10,- €), jejíž dolní stanici najdete přímo u hráze jezera Fedaia, po níž lze autem přejet na parkoviště. V místě se nachází také muzeum 1.světové války.

Bez speciálního vybavení je po ledovci možné dojít pouze k boudě Capanna al Ghiacciaio (capanna = "chata, bouda"; al ghiacciaio = "na ledovci"). Pitnou vodu tam čerpají přímo z nejhlubších vrstev ledovce, WC najdete pod boudou. Prodávají velmi dobrý štrůdl.  

K Punta Serauta jezdí lanovka z Malga Ciapela. Lze pokračovat až na Punta Rocca, ale ani na ledovec, natož pak na Punta Penia se odtamtud dojít nedá. Lyžuje se tu pouze v zimě.

Podrobnější informace o bojích na Marmoladě najdete zde: http://www.valka.cz/14047-Boje-na-masivu-Marmolata-1915-1917 nebo v knize pana Milana Čepelky "Fronta v Dolomitech 1915-1917".

O Punta Serauta: http://www.fassafront.com/serauta.html

O Marmoladě: http://martinamoudra.blog.idnes.cz/c/273947/V-mracich.html

Závěrem bych ráda poděkovala panu Karlu Oktábcovi za pomoc při vyhledávání potřebných materiálů a dokopání k sepsání tohoto článku.

Marmolada ze všech světových stran

Další opevnění z 1.světové války v Dolomitech:

Tunel Goiginger

Zákopy pod Cinque Torri

Galleria Lagazuoi

Pevnosti La Corte a Ruaz

Monte Piana a Monte Piano 

Zákopy na Sass Stria (připravuje se) 

A další zajímavá místa v Dolomitech: 

http://martinamoudra.blog.idnes.cz/c/429386/dolomity-pruvodce-gaucoveho-povalece-rozcestnik.html