Jezdila jsem na ni číhat denně asi týden, ale ta mrška mi vždycky uletěla dřív, než se mi ji podařilo zvěčnit tak, jak bych si přála. Jako bonus tedy nabízím aspoň fotky černého a bílých čápů. Ti se mnou přece jen trpělivost měli.
Objevila jsem ji čirou náhodou během průjezdu Kokořínským dolem. Bylo už hodně sychravo, volavka se přesto nechovala, jako by se chystala do teplejších krajin. Místo dolaďování trasy pěkně číhala v rákosí u rybníků mezi Harasovem a Lhotkou, jestli se nenamane něco dobrého do zobáčku. A sklizeň zřejmě byla slušná, tedy dost slušná na to, aby v našich končinách zůstala i přes neomylně přicházející zimu.
Zjistila jsem, že pověsti nelžou. Volavka byla velmi obezřetná a jakmile dospěla k názoru, že o ni mám zájem, na nic nečekala, roztáhla svá krásná křídla a s gráciíí baletky zmizela ve větvích okolního lesa. Byť tento vodní pták působí velmi elegantně, rád hřaduje v korunách stromů podobně jako obyčejná slepice. Není v nich totiž skoro vůbec vidět.
Zatímco volavky jsou opravdu plaché, čápi pózují celkem ochotně. Nejlépe "přibití" bývají samozřejmě na hnízdě, nicméně vyrušovat se nenechají ani na březích vodních toků a nádrží. Vědomi si své výjimečnosti, kráčívají krajinou velmi rozvážně, jako by ji svýma dlouhýma nohama přeměřovali. Nepozorná žabka nebo hraboš v trávě jsou pro ně podstatně zajímavější než poblíž se komicky plížící člověk, jenž si vzal do hlavy, že si je vyfotí (nebo to aspoň zkusí)...
Takže chcete-li zažít radost z fotoúlovku, vydejte se raději za čápy. Vrátí se k nám už brzy.
Více fotek čápů na hnízdě: https://martinamoudra.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=425772
