Nevšední technická památka v Dolomitech poblíž Cortiny d'Ampezzo, velmi snadno dostupná jak pěšky, tak na kole.
Vlastně jsem ji objevila úplně náhodou, díky prohlížení fotek v mapách Google. Bohužel ne všichni aktivní uživatelé Panoramio.com, odkud Google snímky čerpá, zanášejí do map polohu opravdu přesně, takže mi chvíli trvalo, než jsem v tehdy pro mě neznámém terénu pochopila, kde a hlavně co hledat.
Ačkoliv se to může zdát skoro až neuvěřitelné, úzkými údolími mezi Toblachem/Dobbiaco, Cortinou d'Ampezzo a Calalzo di Cadore vedla kdysi kromě silnice také železnice.
Pod horou Pezovico, jen pár set metrů od nepatrných zbytků hradu Podestagno, po ní zbyla zajímavá soustava tří tunelů doplněná železným mostem, jediným, který se na celé trase zachoval.
Dnes je tu vybudována pohodlná cyklostezka, jejíž bezesporu nejatraktivnější část neopomněli vybavit umělým osvětlením.
Poloha nejbližšího parkoviště: https://goo.gl/maps/ORLih
O stavbě trati spojující Cortinu d'Ampezzo a Pieve di Cadore s železnici vedoucí údolím Pusteria (Pustertal) z Brixenu až do vzdáleného Villachu se uvažovalo už koncem 19.století. Ačkoliv projekt byl představen již r.1909, v roce otevření slavné Große Dolomiten Straße, s vlastní stavbou se kvůli složité geopolitické situaci nezačalo r.1914, jak bylo původně plánováno.
Nicméně byla to nakonec sama 1.světová válka, která obě znepřátelené strany přiměla vybudovat v těchto končinách alespoň provizorní úzkokolejku o rozchodu 750 mm. Pověstná fronta v Dolomitech (1915 - 1917) vyžadovala pokud možno co nejplynulejší zásobování proviantem všeho druhu, ale také odvoz raněných do vnitrozemí. Koncem války byla značná část trati včetně řady viaduktů zničena.
Roku 1921 došlo k zahájení výstavby nové, tehdy moderní trati, ovšem stále úzkorozchodné, jejímž cílem bylo především zlepšit dostupnost oblíbeného turistického letoviska Cortina d'Ampezzo.
Až do elektrifikace r.1929 se zdejšími údolími proháněly parní lokomotivy. Kvůli častým lavinám však vlaky jezdily jen v letním období a navíc velmi zřídka, takže provoz nebyl rentabilní. Bohatí hosté tvořící většinu zdejší klientely navíc preferovali dopravu osobními automobily po turisticky atraktivních silnicích Große Dolomiten Straße 48 a Strada statale 51 di Alemagna.
Trať ovšem pochopitelně sehrála významnou úlohu za 2.světové války.
Po válce její nevyhnutelně se blížící zánik oddálilo rozhodnutí uspořádat v Cortině sedmé zimní olympijské hry. La Ferrovia delle Dolomiti se dočkala zásadních oprav, na které už drahně let čekala. V roce 1956 díky nim dokázala přepravit až 7000 pasažérů denně.
Vysoké náklady na údržbu železnice vedoucí náročným terénem, jakož i další výrazný útlum zájmu cestujících, však přece jen způsobily definitivní uzavření trati. Poslední kapkou, kterou pomalu ale jistě plněný pohár přetekl, byla tragická nehoda r. 1960. Při vykolejení vlaku u obce Acquabona (jižně od Zuel) přišli o život dva lidé, přičemž 27 dalších bylo zraněno. Dva roky po uzavření severní části trati (1962) byla zrušena i její jižní část. Navazující úsek Calalzo - Ponte - Belluno funguje dosud.
Po demontáži kolejí, návěstidel, elektrického vedení a ocelových mostů zbyly z trati kromě náspů také nádražní budovy, několik betonových viaduktů a tunelů včetně zábran proti sesuvům a jediný železný most. Právě ten, po němž lze i dnes překonat řeku Felizon poblíž Galleria Pezovico
Od r.2003 je možné celou 65 km dlouhou trasu bývalé horské železnice (La Ferrovia delle Dolomiti) projet na kole: http://www.lifeintravel.it/ferrovia-delle-dolomiti-in-bicicletta.html
My jsme se k tunelům Pezovico jako obvykle vydali pěšky.
Auto jsme nechali na parkovišti, na které se dostanete přímo z ohbí nejostřejší zatáčky silnice č.51 mezi Cortinou a Carboninem (viz mapa výše a na začátku článku). Je zdarma.
Odtud jsme vyrazili širokou lesní cesou zvanou Sentiero Italia (SI) směrem na Ospitale, Passo Cimabanche a Carbonin, tedy k zatáčkám silnice, po níž jsme přijeli. Obávali jsme se, že hluk z dopravy bude otravný, ale okolní hustý les ho pohlcuje velmi dobře. Kolem cesty tam roste spousta zajímavých kytek, dokonce několik druhů vstavačovitých orchidejí, samozřejmě obsypaných pestrobarevnými motýly, jejichž výčet by vydal na samostatný článek.
Než dojdete k silnici č.51, kterou musíte překročit, minete několikametrový vodopád, jehož vydatnost pochopitelně závisí na aktuálním počasí. Když jsme kolem procházeli my, bylo bohužel už delší dobu sucho a vedro.
Silnici č.51 (Strada di Alemagna) lze docela bezpečně přeběhnou, ale k dispozici je tu i široký podchod. Přímo u něho stojí skvělý orientační bod - typický, pompejskou červení natřený domek "Casa cantoniera" sloužící pracovníkům údržby vozovek.
Hned za podchodem jsou ve svahu umístěna boží muka, ale hlavně rozcestník.
Kdo se odtud vydá vpravo, cestou č.201, dojde do míst, kde kdysi stával strážní hrad (tvrz) Podestagno, neboli Bodestagno. Stavební materiál získaný jeho rozebráním však posloužil ke stavbě místní železnice, takže kromě vyhlídky do údolí na jeho místě nic extra pozoruhodného není.
My jsme šli naopak vlevo. Společné značení 201 a 208 ještě pár metrů provází vozovku, rychle se ale odklání do lesa. Za nenápadným můstkem následuje krátké klesání a široká křižovatka cyklostezek, na níž jsme odbočili ostře vpravo na bývalé těleso železniční trati opatřené ochrannou zdí.
Netrvalo dlouho a ve svahu pod Podestagnem na nás vykouklo ústí prvního tunelu.
První tunel je krátký a zahnutý (viz galerie výše: "Krátký tunel Podestagno a most přes Felizon"). Záhy za ním objevíte asi sto let starý železniční most překlenující svou vzdušnou, šedesátimetrovou nosnou konstrukcí řeku Felizon.
Černé ústí druhého, novějšího tunelu Pezovico zející hned za mostem nelze přehlédnout. Cyklostezka však kolem něj zcela správně uhýbá vpravo, kde se asi po třech stech metrech noří do útrob třetího, staršího, avšak osvětleného tunelu Pezovico z 1.světové války.
Oba tyto tunely za mostem přes Felizon probíhají svahem hory Pezovico téměř souběžně.
Nový tunel vybudovaný po roce 1921 měřící asi 560 m byl v padesátých letech minulého století opraven a na obou koncích doplněn zábranami proti sesuvům. Není osvětlený, takže k jeho prohlídce musíte mít vlastní zdroj světla. Někteří lidé se do něj vydávají na kole, ale nemyslím si, že je to až tak dobrý nápad. Z jeho rozpadajících se stěn totiž vypadávají kameny, které místy překážejí volnému průjezdu, zejména v části poblíž ústí u mostu.
Starší tunel z r.1915 je naopak velmi dobře průjezdný i průchozí, navíc skvěle osvětlený. Jeho neobvyklý profil evokuje siluetu parní lokomotivy, hrubě otesané stěny vrhají ve světle úsporných žárovek efektní stíny. Po vybudování paralelního nového tunelu prý sloužil m.j. k odstavování kolejových vozidel.
Tak šťastnou cestu!
Další zajímavosti v okolí:
Vodopády na řece Fanes (největší má 90 m a lze jím projít)
Lanovkou "Šíp do nebe" na Tofanu
Další tipy na výlety v Dolomitech ZDE nebo ZDE
