Netrpělivě přešlapujeme na placeném parkovišti, oči zapíchnuté do úbočí protějšího kopce. Po klikaté stužce silnice se pomalu přibližuje bílý bod. Ještě pár minut a z lesa se s řevem vyřítí jeden ze tří jeepů, ...
... , které zde pendlují v intervalu cca 20 minut. Vzhledem k rychle se měnícímu počasí se docela hodí, že nám za 8 euro zkrátí cestu na vrchol Monte Piana a zpět.
Řidič má dobrou náladu. Tu a tam zatahá spolucestující děvčata za cop, s typickým italským temperamentem nám líčí své zážitky z Prahy a při tom ležérně vybírá ostré zatáčky prudce stoupající prašné silničky. Vůz se občas kymácí téměř na hraně vozovky, ale zkušený rutinér budí dojem, že by svou trasu v pohodě zvládl i poslepu.
Ve výšce 2205m n.m. u horské chaty A. Bosiho (Rifugio Maggiore Angelo Bosi) vystupujeme.
Je krásně a člověku se ani nechce věřit, že na zdejší náhorní plošině zahynulo v letech 1915 – 1917 na 14.000 vojáků. Zbyly po nich zákopy, tunely, vyšlapané stezky a opevněná stanoviště. A pak je tady ještě kaple a několik pomníků a křížů připomínajících dobu, kdy tu proti sobě stáli Italové a Rakušané odděleni pouze nevýrazným sedlem Kastrátů (Forcella dei Castrati 2272 m n.m.). Dnes je zde muzeum pod širým nebem, které vám umožní se alespoň vzdáleně vžít do jejich situace, budete-li mít dostatek fantazie.
Od chaty pojmenované na počest majora A.Bosiho (46°36'38.10''S, 12°15'03.96''V) vede k nepříliš vzdálenému vrcholu Monte Piana (2324 m n.m.) pohodlná cesta. My ji však záhy opouštíme, odbočujeme vlevo a k zákopům se dostáváme dobře schůdnou jištěnou stezkou (Sentiero Storico),
v jejímž závěru narážíme na krátký tunel ve skále a pozorovatelnu. Kromě zdroje světla zde není potřeba žádné zvláštní vybavení. To ovšem neplatí pro přístupovou stezku od Lago di Landro k severnímu vrcholu (Sentiero dei Pionieri), kde je ferratová výstroj doporučována.
Povrch obou sektorů, jižního italského (Monte Piana, 2342 m n.m.) i severního rakouského (Monte Piano, 2305 m.n.m), je rozrytý četnými zákopy, kterými se lze nenápadně přesunovat mezi jednotlivými stanovišti a bývalými úkryty vojáků. Kdo nemá zájem pobíhat jako křeček v norách, může se pohybovat volně po povrchu. Alespoň nepřehlédne zdejší mohylu básníka Carducciho, stejnojmennou uzavřenou boudu, četné malé i velké kříže, pamětní desky, Zvon přátelství, ale hlavně impozantní vrcholy okolních Dolomitů. Výhledy z celé náhorní plošiny jsou úchvatné. I kdyby tu nic jiného k vidění nebylo, jen kvůli nim stojí za to se sem trmácet.
Průzkum terénu je zdlouhavý, nejsevernějšího bodu planiny u Croce di Dobbiaco (croce = kříž) dosahujeme až po téměř dvou hodinách. Naše skupina se prakticky rozpadla, neboť někteří jedinci nabrali v zákopech špatný směr. Počasí se rychle zhoršuje, takže se, ač neradi, rozhodujeme ke spěšnému odchytu volně pobíhajících svěřenců a následnému ústupu z Monte Piana. Jelikož stejný nápad dostali úplně všichni, po hlavní přístupové cestě středem pláně se valí zástup návštěvníků, o jejichž počtu jsme dosud měli jen mlhavé představy, jelikož se většinou rafinovaně ukrývali ve zákopech. Všichni se pochopitelně scházíme na stanovišti jeepů u chaty A.Bosi.
Cesta dolů se v hustém dešti zdá nekonečná, zvláště když myslíte na ty, kteří musejí čekat na příjezd dalšího vozu. Co 20 minut, to 11 pasažérů. Řidiči v určitých úsecích zastavují a vyčkávají na protijedoucí, aby se na úzké silnici mohli vzájemně vyhnout. Jakmile je naše skupina kompletní, vracíme se na základnu. Sice mokří, ale spokojení.
Zde je k dispozici SLIDESHOW MONTE PIANA - MONTE PIANO (více než 60 fotografií v maximální velikosti a rozlišení - posun šipkami)
PREZENTACE MINIATUR (automatický posun malých obrázků Z Monte Piana a Monte Piano)
