Pod rozložitým stromem

„Ten chlap běží, jako by ho honil celý svět.“ „Možná se honí za časem. Čas je zvláštní věc. Když jsem byl malý, připadalo mi, že ho mám nekonečno. Jako by slunce bylo na nebi věčně a my měli nekonečno času na hru. A teď?“

Na lavičce v parku, pod rozložitým stromem, kde slunce protahovalo světlé pruhy skrze zelené listy, seděli vnuk a děda. Oba na sobě měli podobně pohodlné oblečení — námořnické tričko a kraťasy. Na nohou ponožky v sandálech, které vypadaly jako pozůstatek z výletu na zahradu. Jejich kšiltovky byly trochu ošoupané, jako by zažily mnoho letních dobrodružství s dobrým koncem.

„Víš, co je zvláštní?“

„Že si dáváš čokoládovou místo vanilkové?“

Zasmáli se. „Ne, myslím spíš to, jak se lidi pořád někam ženou. Vidíš tam toho chlapa? Ten běží, jako by ho honil celý svět.“

„Možná se honí za časem. Čas je zvláštní věc. Když jsem byl malý, připadalo mi, že ho mám nekonečno. Jako by slunce bylo na nebi věčně a my měli nekonečno času na hru. A teď?“

„A to je ti teprve osmnáct, počkej až ti bude 72 let jako mně. Často mi přijde, že lidé zapomínají, jak si ten čas užít. Já na to také v minulosti zapomínal.“

„Možná by se měli víc dívat kolem sebe. Vnímat drobnosti. Jako tenhle motýl. Jaké to asi je, být tak lehký, že tě unese i vítr?“

Motýl si sedl na dědovu kšiltovku. „Třeba se motýli nesnaží nic pochopit. Jen si prostě užívají, že jsou. Nepřemýšlejí, jestli jejich křídla vypadají dost hezky nebo zda by mohli létat rychleji. Prostě se nechají unášet větrem a věří, že kamkoliv přistanou, tam mají být.“

„Hmm a to nám lidem moc nejde, viď dědo? Myslíš, že my dva si umíme užívat života jako tenhle motýl?“

V tu chvíli přiletěla vosa a začala kroužit kolem zmrzliny a v tu ráno oba dva na motýla úplně zapomněli. Odháněli ji, ale vosa byla neodbytná.

„Proč se vždycky objeví něco, co nám tu pohodu zkazí?“ Zabručel děda.

„Třeba proto, abychom si té pohody víc vážili. Kdyby bylo všechno dokonalé, asi bychom si toho nevšímali.“ Vnuk se podíval na dědovu kšiltovku. „Jako třeba ten motýl, stále tam sedí a užívá života. A my? Ono to bude asi jako s tou vosou. Umíme si užívat života do té doby, než přiletí nějaká vosa.“

Vosa nakonec přistála na nose dědy. Ten se polekal, prudce máchl rukou a zmrzlina mu vypadla z kornoutku na zem. Ve zmatku přitom nechtěně strčil do vnuka, který následně upustil tu svou. Chvíli mlčky pozorovali, jak se sladké kaluže na chodníku pomalu stékají do jedné velké, než se zvedli a klidným krokem vykročili po štěrkové cestě poseté oblými kameny, vstříc měkkému světlu zapadajícího slunce.

„To je ale obrazná metafora.“

„Metafora čeho?“

„Že i když se něco pokazí, pořád se je na co dál dívat. Třeba teď. Vosa a další hmyz budou mít hostinu a my jsme po sobě zanechali příběh s ilustrací přímo na chodníku.“

Smích. „Tak to beru. Až se mě někdo zeptá, co se mi dnes stalo, řeknu: Vosa vyhrála, ale já napsal příběh.“ Smích.

Slunce stále příjemně hřálo a ani jeden z nich se nechtěl rozloučit s touto chvílí. Pomalu vstali, zkontrolovali kapsy, jestli jim nic nechybí, a bok po boku se vydali klidným krokem dál. Pohled jim spočinul na skupince žen cvičících na karimatkách. S úsměvem odpočítávali mladé muže s knírky, posedávající na lavičkách s knihami nebo v rozhovoru se slečnami. Nerozptýlili je ani štěkající psi tahající páníčky na vodítkách, ani děti pobíhající kolem svých unavených rodičů. Jejich kroky byly pomalé, rozvážné, jako dvě noty v harmonii, které nepotřebují orchestr, aby zněly dokonale.

„Víš, co je zajímavé na snech?“ řekl děda, když procházeli kolem rybníka. „Že v nich můžeš být kýmkoli. Třeba já se minulou noc viděl jako kluk. Bylo to tak skutečné a krásné.“

„Jako malý kluk jsem si myslel, že být dospělý je jednoduché. Ale ono je to asi dost těžký, viď dědo?“

Děda se na chvíli zamyslel, než řekl: „Právě proto jsou chvíle jako tahle tak důležité. Abychom si připomněli, že dospělost neznamená zapomenout, jaké to je být dítětem nebo mladým člověkem, jako jsi ty!“ Usmál se a lehce šťouchl vnuka do boku, jako by chtěl rozptýlit jeho melancholickou náladu.

Jak kráčeli dál parkem, děda si všiml dvojice na dece u rybníka. Dívka a chlapec seděli blízko sebe, objímali se a dívali se na lesknoucí se hladinu vody. Chvíli na ně hleděl a v mysli se mu vynořil obraz jiného dne, kdysi dávno. Tohle místo u vody, jen jiná deka a jeho první láska Helena. Byla to dívka s vlasy světlými jako letní slunce, a tehdy ji držel stejně pevně, jako ten mladík teď tu svou. Úsměv mu přeletěl přes tvář, jak si vzpomněl na její smích a na to, jak tehdy věřil, že čas zůstane navždy stát. Ale nezůstal. Jména se míhala a on hledal tak dlouho tu pravou, až žádná pravá nezbyla. Kolik krásných okamžiků minul jen proto, že věřil, že někde čeká něco lepšího. A když se ohlédl zpět, byly to právě ty malé chvíle, které by chtěl znovu prožít, ale už nebyly s kým.

Vnuk se zase zadíval na starší manželský pár, který seděl na lavičce poblíž. Oba měli v rukou knihy, a i když spolu nemluvili, bylo v jejich blízkosti něco, co naznačovalo, že rozumějí jeden druhému beze slov. Představil si, že by takhle mohl jednou sedět on. Vedle někoho, kdo by se usmíval i v tichu. Vedle ženy, se kterou by sdílel nejen radostné okamžiky, ale i ty všední, kdy slova nejsou potřeba. Přemýšlel, jestli vůbec ví, jak takovou lásku najít. A jestli ji najde, dokáže si ji udržet? Chtěl věřit, že taková budoucnost na něj čeká a neuteče mu mezi prsty, právě tak jako jeho dědovi.

Mládí a stáří se zdají být tak vzdálené, ale mají společného víc, než bychom čekali. Obě fáze života nám dávají prostor k objevování — jedno v touze poznat svět, druhé v touze porozumět sobě. Ať už jsme na začátku, nebo na konci cesty, vždy máme možnost zastavit se, dívat se kolem a vnímat přítomný okamžik. Protože právě v těchto chvílích se skrývá opravdové bohatství života a tajemství času.

M.C.