Okno

  Seděl na míse. Jediné místo, kde našel momentálně v jeho životě klid. Všude jinde po něm neustále někdo něco chtěl. Seděl na míse, ale potřeboval jen na malou. V hospodě s chlapama si vždy stoupl, ale tam šlo vlastně o něco jiného. Seděl na míse. Chtěl si odpočinout. Hlavně dneska. Poté těžké noci. Nemohl zamhouřit ani oka, kdo by to také zvládl na jeho místě. Tahle informace by určitě zamávala s každým. Není divu, že je tak přešlej. Bouchl se do hrudi. Znova a znova. Zatlačit tu slzu zpět. Tak hluboko, jak jen to půjde. Zpět. Žádné city. Žádné rozrušení. Nic. Ticho. Hlavně žádný ZKU…. city.

    Už nějakou dobu věděl, že jejich manželství není ideální, ale koho je. Mrzelo ho to, hlavně to, že s ním už nechtěla spát. Do včerejška si myslel, že je to jen tím, jak přibral. Ale když zatáhl břicho, tak si na něj ještě stále viděl, takže to nemohlo být tak zlý. Doháněl to alespoň každé ráno ve sprše, jinak by s ním v práci nebyla kloudná řeč.

    Každé ráno kromě toho dnešního. Dnes raději vyběhl z domu hned po probuzení. Nemohl se na ní koukat, ale zároveň nechtěl nic prozradit. Což by šlo těžce u snídaně. Škoda že včera přišel z hospody dřív. Kdyby tam to pivo dopil, neví teď VŮBEC nic. Takhle prostě, ten obraz už z hlavy nedostane. Je tam furt. V celé své kráse. Ona a on.

    Vidí to jako včera. Její záda natlačená na okno v ložnici. Zastavil se tehdá uprostřed kroku. Protřel si oči. Doufal, strašně moc a úpěnlivě doufal, že se ten obraz ztratí. Ale bohužel ne, jen se změnil. Teď už byl vidět jen on. V celé své kráse a jedinečnosti. Tu jeho zrzavou palici by poznal téměř kdekoliv.

    Jeho šéf. Jak je to možný? Jak dlouho to trvá? Je jeho dítě vůbec JEHO? Vrhnul. Blil jak Alík. Pak si utřel pusu do rukávu. Otočil se a vrátil se do hospody. Potřeboval to smazat. Zapomenout. Hlavně dělat, že se nic nestalo. Vyndal z kapsy u kalhot zmačkanou obálku. Tu, do který vložil tisícovku. Už dlouho mluvila o tom, že by si chtěla koupit ty nové červené lodičky. 

    ,,Hmmm, tak ať jí je koupí on. Já se teď za to ožeru, jako doga. A to ty nesnášíš. Cha!”

    Vyndal si z kapsy krabičku cigaret. Vyklepal zapalovač a jednu. Vložil si ji do úst. Už teď ucítil klid. Jazykem olízl filtr. Připálil. Zablafal a mohutně vyfoukl dým. Cestu zpět do hospody znal. Zavřel oči a ještě jednou vdechl tu oázu klidu. Jen dvacet kroků rovně. Kouř. Pak jeden přechod. Uslyšel troubení. Otevřel oči. Stihl uskočit včas. Dnes fakt ne. Dnes umřít neplánoval. Dnes by to byl výsměch. Tohle mu musí někdo vrátit. Takhle on ze světa neodejde. Přešel přechod s očima otevřenýma. Deset kroků po rozkopaném chodníku a byl před hospodou. Díval se do oken. Osazenstvo bylo stejné. Tomáš stál ještě čekal u baru na své pivo. 

    ,,Jak dlouho mohl být SAKRA pryč? Přišlo mu to jako věčnost a ono to bylo jen pár minut? Proč zrovna on? Proč se to stalo zrovna jemu? Proč ne jim?” 

    Cítil, že na tohle se nemá cenu ptát. Prostě se to stalo. Jako ostatní věci v jeho životě, na které se ho dopředu nikdo nezeptal. Chytl za kliku. Byla celá ulepená. Měl to tu rád, ale byl to pěkný pajzl. Zatáhl k sobě. Tady bylo jedno, kdo co je. Otevřel. Tady se mohl ožrat inženýr i zámečník. Jedině tady dokázal vypnout svou stavařskou hlavu. Tady se opil každý večer, jinak by neusnul.

    ,,Vedoucí, jednu zelenou a víte co, raději rovnou TŘI.” Řval jako tygr v kleci.

    Ještěže to zjistil venku. Kdyby je uviděl či uslyšel až doma. Vždycky měl horkou krev. Byl to přece Polák. Kdo ví, zda by to z toho šuplíku nevytáhl. Pomyslel si a hodil do sebe prvního panáka.

Mc, Část první