Jaro bylo blízko, ač přišlo v zimě

Plamen narůstal a osvětloval věci, na které jsem dávno zapomněla. Bylo tam srdce, které jen mdle tlouklo, bez radosti, bez vášně. S každým úderem se srdce probouzelo, začalo tlouct silněji, rychleji a pak vyběhla výš...

Na pohled vypadala kavárna ospale. V rohu místnosti stál malý gauč, který jakoby patřil spíš do obývacího pokoje než do prostoru plného šálků kávy a cinkajících lžiček. Na něm jsem ležela já, přikrytá svou bundou a vedle mě seděl přítel. Kamera tiše klouzala po místnosti, až se zastavila na mně. A pak se přiblížila.

Nejdřív zachytila mastný lesk mé pokožky, který se odrážel v měkkém světle. Pak můj nos pršák, drobný, ale výrazný. Velké řasy rámovaly oči skryté za zavřenými víčky, jejich zelená barva zůstávala v tu chvíli skrytá. Červené mikádo leželo rozcuchaně na mikině místo polštáře, jako neposlušné záblesky ohně. Kamera se nořila hlouběji, přes obočí, přes víčka, až do míst, kam světlo nedosáhne.

Tam byla tma.

Hustá, neproniknutelná tma. Ticho, jaké zná jen opuštěný les uprostřed noci. Náhle se tma zachvěla. Ozvalo se tlesknutí. Jednou. Podruhé. Potřetí. Pak se objevila jiskra. Malá, zvídavá jiskřička, která osvětlila drobnou postavu. Byla to zmenšenina mě samotné, ale živější, s jiskrou v očích. Rozhlédla se kolem a přejela pohledem prázdnotu, která kdysi byla plná radosti a zábavy. Teď to místo připomínalo zpustlé divadlo po představení.

Začala pomalu tleskat. Do rytmu. Nejprve jen podupávala nohou v červeném střevíčku, jako by hledala zapomenutý rytmus života. Pak se její pohyby staly plynulejšími, boky se rozhoupaly, paže se natáhly, a ona tančila. Červené šaty, které jsem kdysi tak ráda nosila, se kolem ní otáčely jako plameny ohně. Z jisker kolem jejích bot začal plát skutečný plamen. Malý ohýnek, který začal ozařovat prázdné kouty temnoty.

Plamen narůstal a osvětloval věci, na které jsem dávno zapomněla. Bylo tam srdce, které jen mdle tlouklo, bez radosti, bez vášně. Malá já k němu přistoupila a začala na něj jemně bubnovat dlaněmi. S každým úderem se srdce probouzelo, začalo tlouct silněji, rychleji, a dokonce se hýbalo do rytmu jejího tance.

Pak vyběhla výš, skrze krk do hlavy. Tam její tanec nabral na intenzitě, a jiskry od jejích bot se rozlétaly jako ohňostroj. Mozek, zamlžený a unavený, začal růžovět. Postupně se v něm rozsvěcovaly malé lampičky, každá představovala zapomenutý zájem, radost, nebo dávno ztracenou myšlenku. Malá já běhala tělem, dotýkala se všeho, co potkala, a rozdávala radostná plácnutí jednotlivým částem mého já. Každý dotek přinášel nový život.

Když dokončila svou cestu, začala růst. Nohy se protáhly do mých nohou, ruce se spojily s mými pažemi. Stále tancovala a postupně se prolnula se mnou celou. Jakmile byla uvnitř, začala znovu oživovat mé pohyby. Pravá noha začala poklepávat, pak levá. Boky se rozhoupaly, paže se natáhly, a já jsem vstala.

Otevřela jsem oči. Tancovala jsem uprostřed kavárny, úplně volná. Přítel a lidé na mě hleděli, někteří s překvapením, jiní s úsměvem. Ale já jsem neviděla nikoho, jen jsem cítila rytmus, který mě poháněl. Tančila jsem dál, až jsem se dostala k chodbě, která vedla do muzea vod. Kapky vody ve fontáně kolem mě skákaly v rytmu mého tance, a já cítila, jak se ve mně něco zlomilo.

Rozeběhla jsem se. Běžela jsem ulicemi, vlasy i sukně mi vlály ve větru. Usmívala jsem se a smála se nahlas. Byla jsem to znovu já. Dýchala jsem z plných plic, jako bych konečně po dlouhé době mohla zase opravdu žít.

Scéna se mění. Kamera se vrací do kavárny. Na gauči jsem stále ležela, přesně tak, jak mě opustila prvně. Zavřené oči se za víčky rychle hýbaly. Kamera se přiblížila až k mé tváři, kde se pomalu sunula dolů jedna osamělá slza, která končila svou cestu na polštáři.

Ale pak... někde hluboko uvnitř začaly probleskovat drobné myšlenky. Jako roj včel, první z nich se pomalu probudily a rozletěly se prostorem. Cítila jsem, jak se mé nitro začíná probouzet, jak včeliček přibývá, jak nacházejí své místo a staví nový úl. Ačkoliv jsem ještě nevěděla, jak dlouho to potrvá, uvnitř jsem cítila, že se blíží obrovská změna. Že zima, která mě obklopila, se chýlí ke konci. Byla jsem lední medvěd na odpočinku, čekající na jaro. A to jaro bylo blízko, ač přišlo v zimě.

Kamera se přiblížila zpět k mé tváři. Zavřená víčka se mírně zachvěla, jako by chtěla poodhalit, co se děje uvnitř. Slza na tváři zanechala stopu, ale její pouť nebyla smutná. Byla to první známka probouzení. Konec byl jen začátkem a sen ukazatelem cesty.