Jak často vidíme sami sebe v zrcadle těch, které si vybíráme?

„Je to tady super, nemyslíš?“ ptá se jí Karel a rozhlíží se kolem sebe. „Jo, je to tady naprostá pecka,“ odpovídá jeho studentka Tereza, zatímco si upravuje vlasy a dává pozor, aby se na ni každý podíval aspoň jednou.

Profesor Karel vchází do baru s výrazem vítěze. Na sobě má koženou bundu, která pamatuje jeho zlaté devadesátky, a pečlivě leštěné boty, které by si vzal i na akademickou konferenci. Jeho vlasy jsou upravené s takovou precizností, že se zdá, jako by se chystal na rande s celou generací Z. Po jeho boku kráčí Tereza, jeho studentka, která vypadá jako vystřižená z Instagramu. Přiléhavé černé šaty, perfektně zvlněné vlasy a výraz sebevědomí, který by mohl mít hashtag #diva.

Bar je potemnělý, osvětlený převážně neonovými nápisy. Na stěnách graffiti zobrazující DJs a mixážní pulty. Místnost pulsuje hudbou, a kolem pobíhají mladí lidé v džínách a oversized mikinách. Karel cítí, že sem tak trochu nepatří – a zároveň, že přesně sem vždycky patřit chtěl.

Připadá si tu jako hrdina ve vlastním filmu. Usedá s Terezou ke stolu uprostřed industriálního baru, dává si pivní speciál (protože gin tonic už je moc mainstream) a objednává prosecco pro Terezu.

„Je to tady super, nemyslíš?“ ptá se jí Karel a rozhlíží se kolem sebe.

„Jo, je to tady naprostá pecka,“ odpovídá Tereza, zatímco si upravuje vlasy a dává pozor, aby se na ni každý podíval aspoň jednou.

Karel si pohodlněji upraví brýle na nose a zadívá se na Terezu, která si právě uhlazuje šaty, aby ještě lépe vynikly její dokonale opálené nohy. Její sebevědomí by se dalo krájet – každé gesto, každý úsměv je promyšlený. Zatímco Karel usrkává svůj pivní speciál, v hlavě si přehrává myšlenky: „Je tak mladá, svěží… plná života. Možná až trochu moc. Ale kdo by si toho nevšiml?“

Tereza se mezitím naklání směrem k baru, jakoby náhodou, a mává na barmana, přičemž přehnaně gestikuluje. „Adame! Ještě jedno prosecco, ale s trochou stylu, prosím,“ prohodí s úsměvem, který by mohl patřit hlavní hrdince v romantické komedii. Mezitím si nenápadně prohlíží svůj odraz ve skleněné vitríně za barem.

„Stylu? Slečno, váš styl už vidíme všichni,“ zamumlá Adam, zatímco připravuje další sklenici prosecca.

Na druhém konci baru sedí postarší dáma v červeném kalhotovém kostýmku, která pozoruje celou scénu. Její výraz je směsicí pobavení a lehkého opovržení. S doutníkem v ruce – který je pravděpodobně zakázán, ale kdo by se jí odvážil něco říct – se nakloní k sousedovi a prohodí: „Ta holka je tak okázalá, že by se mohla postavit vedle disco koule a nikoho by nepřekvapilo, kdyby se začala otáčet.“

Karel zaslechne její poznámku, ale místo aby ho to pobavilo, ucítí jemné bodnutí u srdce. Náhle se dívá na Terezu trochu jinak. Vnímá, jak přehrává svou roli nejen pro něj, ale i pro celý bar. Je tohle ta mladistvá energie, kterou hledal? Nebo jen divadlo?

Tereza mezitím dostává své prosecco a hlasitě zvedá skleničku: „Na večery, co nás dělají nezapomenutelnými!“ Kolem baru se ozve pár slabých úsměvů a několik pohledů, které jasně říkají: „Jo, jasně.“

Dáma v červeném s doutníkem si ještě jednou usrkne svého drinku, otočí se k barmanovi a dodá: „Ať jí někdo řekne, že nezapomenutelné večery nejsou o tom, jak hlasitě to hlásíte.“

Karel se pousměje, ale tentokrát trochu smutně. Tereza je krásná, ale najednou má pocit, že víc než o něj jí jde o to, aby zářila na scéně, kterou si sama vytvořila.

Usrkne piva a pokračuje: „Věděla jsi, že Nietzsche říkal, že bar je místo, kde duše hledá ztracený smysl?“

Tereza na něj obdivně pohlédne: „Fakt? To je tak poetické!“ Ve skutečnosti nemá tušení, jestli to Nietzsche opravdu řekl, ale Karla zbožňuje za to, že něco takového dokáže pronést s lehkostí a šarmem.

Cítí se tu jako taková královna. Její přiléhavé šaty přitahují pohledy okolí, její make-up je bezchybný. Po jejím boku sedí charismatický muž, který není jen profesor, ale taky někdo, kdo dokáže vyprávět o Nietzschem. Cítí se tu jako rebelka.

„Měli bychom sem chodit častěji,“ říká a natáhne se po skleničce. Ve skutečnosti ale sleduje, jestli ji náhodou neokukuje někdo další.

„Tohle je večer, o kterém budu mluvit celé týdny. Kamarádky mi budou závidět! Karel je tak sofistikovaný. Konečně někdo, kdo mě chápe.“

Tereza sedí u stolu a fascinovaně pozoruje Karla, jak plynule hovoří o filozofii. „Je tak úžasný,“ pomyslí si. „Vzdělaný, charismatický, a ty jeho oči mají takovou hloubku. Je úplně jiný než ti povrchní kluci, co znám.“

V tom si Karel sáhne do kapsy. Tereza očekává, že vytáhne něco intelektuálního, možná brýle nebo poznámkový blok s nápady. Místo toho ale vytáhne… starý, ošoupaný látkový kapesník.

„Ne, prosím, ať to neudělá,“ proletí jí hlavou, ale než stačí cokoliv říct, Karel už si přiloží kapesník k nosu a hlasitě troubí. Zvuk, který vydá, připomíná fanfáru z prastarého vojenského filmu.

Celý bar ztichne, dokonce i DJ na moment s údivem zvedne hlavu. Tereza ztuhne, oči má vykulené, jako by právě viděla ducha. „Tohle ne. Tohle je můj táta na rodinném obědě, když si myslí, že je to přirozené a důstojné.“

Vedlejší stůl okupuje skupinka mladých holek. Jedna z nich, brunetka s neposedným culíkem, která právě usrkává Aperol Spritz, se okamžitě otočí k Tereze a Karlovi. Když spatří látkový kapesník, vybaví si svého vlastního tátu, který má podobný kousek „pro každý případ“ a v troubení by se mohli předhánět.

„Holky!“ zašeptá brunetka ke svým kamarádkám, i když ji slyší skoro celý bar. „Tohle mi připomíná našeho tátu!“

Kamarádky propuknou ve smích, až se jedna z nich zakucká. „A vždycky říká, že je to ekologické!“ dodává další, zatímco si utírá slzy.

Smích se šíří, zatímco Karel, zcela nevyvedený z míry, pečlivě skládá kapesník zpět do kapsy, jako by právě provedl něco, co by mělo být oceněno potleskem.

Tereza rudne rozpaky a snaží se ignorovat pohledy holek u vedlejšího stolu. Koutkem oka ale zahlédne, jak jedna z nich předvádí dramatickou pantomimu s kapesníkem a ostatní se chytají za břicho.

„Ještě jedno prosecco?“ zeptá se Karel s klidem, jako by se nic nestalo.

„Ano… prosím,“ odpoví Tereza a nasadí nucený úsměv, zatímco v hlavě jí běží: „Je úžasný, ale… sakra, vždyť je to můj táta s diplomem!“

Když se smích od vedlejšího stolu znovu rozproudí, Tereza si uvědomí, že se na Karla dívá jinak. Už není jen charismatickým mužem s intelektem. Najednou je mužem s kapesníkem, který jí připomíná, že ani George Clooney nezachrání to, co dělají starší muži, když se cítí „v pohodě“.

Karel si mezitím objednává další pivo, zcela spokojený, a vůbec netuší, jaké jeho představení mělo ohlas.

Za barem stojí Adam. Ve svých 21 letech vypadá na první pohled unaveně, ale jeho rozcuchané vlasy a černé tričko s logem baru dodávají dojmu, že je ostříleným barmanem. Když vidí Karla s Terezou, nemůže si pomoct – okamžitě si vzpomene na svého tátu, který odešel za mladou asistentkou.

„Tohle už jsem někde viděl,“ zamumlá si, zatímco připravuje drinky. „Další chlap, co si myslí, že mládí se dá koupit za prosecco a ta holka vypadá, že by si spíš zasloužila pád do reality. Stejně je nakonec oba unudí Nietzsche.“

Adam se přibližuje ke stolu s tácem plným drinků. Jeho kroky jsou klidné, ale myšlenky těkají mezi směnou a vzpomínkou na tátu, který opustil rodinu kvůli mladé asistentce. Když dorazí ke stolu, Karel na něj zničehonic upře pohled a zakucká se pivem.

„Jste v pořádku?“ zeptá se Adam, ale jeho tón je spíš automatický než starostlivý.

Karel si otře ústa a zamumlá: „Promiňte, jen… vy mi připomínáte mého syna.“ Na chvíli se zarazí, jakoby zvažoval, zda to není příliš osobní poznámka.

Tereza vedle něj ztuhne. Oči se jí rozšíří a nervózně si uhlazuje šaty. V Adamovi totiž konečně poznává syna přítele své kamarádky, která pracovala v jedné firmě jako asistentka, než sbalila svého šéfa a on kvůli ní opustil svou ženu – tak proto ji celou dobu byl tak povědomý.

Adam mezitím dál bloumá ve své hlavě. „Tihle starší chlapi s mladými holkami… Všichni stejní. Aspoň platí dobře,“ pomyslí si a položí drinky na stůl. „Tady to máte.“

Karel si Adama znovu prohlédne, Tereza se raději dívá jinam, a Adam, aniž by cokoli z jejich napětí pochopil, odchází k dalšímu stolu, stále ponořený do svých úvah o životě a jak je v něčem ten život celý zvracený.

Najednou do něj Karel vrazí omylem loktem. Tác se zakolísá a voda přistane přímo na Tereziných šatech.

„Co to sakra děláš?!!“ vyhrkne Tereza, vyskočí a začne mávat rukama. Její hlas přehluší i DJovu hlasitou hudbu.

„Já… promiňte…“ koktá Adam.

„Víš vůbec, kolik tyhle šaty stály?!“ pokračuje Tereza a její tón přitahuje pohledy okolí. „To je prostě neuvěřitelné. Neměli by tě ani pouštět za bar!“

Adam se na ni chvíli dívá, pak se rozesměje a pro sebe si potichu zabrblá „To je ale pěkná kráva,“ ale ne tak potichu, aby to Karel neslyšel.

Karel sedí, zaražený, a sleduje Terezin výbuch. Její hysterický tón a divoké gestikulace mu připomenou někoho jiného – jeho bývalou ženu.

Párkrát zamrká, vždy to tak dělá, když je nervózní a v tu chvíli, jako by ho osud chtěl potrestat za jeho vlastní iluze, se mu tu zničehonic zjeví vize exmanželky. Směje se a ukazuje si na něj a na Terezu. Karel rychle zamává rukou, aby ta vize zmizela.

Najednou vidí svou minulost i přítomnost ve stejném světle. Tereza, která se zdála být jeho návratem do mládí, se proměnila v jeho staré chyby.

„Možná hledáme v druhých to, co jsme sami ztratili. Ale ne vždy je to, co najdeme, tím, co potřebujeme.“

Tereza si sedá tak naštvaně, až málem převrhne stůl. Když už zase opanovává své křeslo, podívá se spokojeně na Karla a řekne: „Lidé možná hledají hluboké myšlenky, ale já si vezmu prosecco a pravdu, která mi sluší.“

Adam se vrací konečně k baru a pro sebe si potichu brouká: „Někdy je nejlepší pravda taková, která se rozlije přímo do obličeje. Třeba se holka konečně probudí a nebo třeba taky ne.“

M.C.