Milí evropští remcalové, co konkrétně jsme vlastně nezvládli?

Máme tu konec evropského předsednictví a ze zahraničních médií se hrnou komentáře, jak bylo "katastrofální". Nevadí mi kritika, ale její povrchnost, neboť je založena na samých relativně podružných hloupostech. A navíc zní často od těch, kteří by si měli nejdříve zamést před vlastním prahem.

Původně jsem se tomuto tématu chtěl vyhnout, protože jsem se na předsednictví také podílel. Ale ta bulvárnost našeho hodnocení mě zvedá ze židle. Stále dokola přemýšlím nad všemi těmi politickými a právními dohodami, kterých bylo dosaženo, a nenapadá mě nic, co by se od českého předsednictví očekávalo a čeho bychom nedosáhli.

České předsednictví dosáhlo dohody s Evropským parlamentem (EP) a Komisí na 50 legislativních návrzích ve spolurozhodovací proceduře a dalších 23 v konzultační proceduře (viz např. web předsednictví: eu2009.cz), přestože EP zasedal jen 4 měsíce. To je zhruba stejně jako za francouzského předsednictví a mnohem více než za slovinského. Nepochybně nám pomohlo, že na konci svého mandátu měl EP větší tendenci se dohodnout. Jisté je ale i to, že naši vyjednavači byli velmi schopní. Dále na červnovém summitu jsme dojednali vše, co bylo v plánu a potřebné. Vedle toho jsme úspěšně bránili základní principy jednotného trhu před populistickými návrhy. A navíc jsme prosadili některé vlastní iniciativy jako např. Východní partnerství a posun v energetické bezpečnosti.

Lidé skutečně zaangažovaní do evropské politiky, kteří u toho byli, se vyjadřují také vesměs pozitivně. Kritika tak zaznívá spíše od novinářů, kteří asi nesledovali konkrétní práci institucí, ale čtou jen bulvární média. Pak mají pocit, že české předsednictví byla jen Entropa, střídání vlád či mediální skandály. Jistěže umělecký dojem je rovněž důležitý, ale na výsledky zase tak velký vliv neměl. Určitou kaňkou na naší pověsti v očích ostatních států může být neustálé odkládání ratifikace Lisabonské smlouvy, ovšem to s předsednictvím také přímo nesouvisí.

Je evidentní, že za kritikou stojí často prvoplánové podceňování země z Východu a snaha o dokazování nadřazenosti velkých západních zemí, které jediné přece mohou Evropu vést k větší integraci. Vůdcovství se však neprojevuje jen pronášením velkých slov a organizováním nových a nových iniciativ bez valného výsledku. Důležitá je i každodenní zodpovědná práce a dodržování dohod.

Podle mého názoru Evropu mnohem více ohrožuje např. fiskální nedisciplinovanost, která destabilizuje euro a tím i celou evropskou ekonomiku. A právě největší křikloun, Francie, má výsledky velmi chabé. Už v roce 2003, tedy v době hojnosti, se snažila spolu s Německem pod vládou sociální demokracie zmírnit Pakt růstu a stability (stanovuje maximální deficit státního rozpočtu na 3%), aby mohli více utrácet. Dnes se očekává deficit francouzského státního rozpočtu na letošek okolo 7% a na příští rok ještě horší, ale přesto pod záminkou ekonomické krize prezident Sarkozy plánuje další masivní zadlužování.

Vzpomínám si na článek z dílny Economistu, který komentoval výrok jednoho bývalého velvyslance Spojeného království, které je také často považováno za spíše "problematického" člena EU. Měl říct něco v tom smyslu, že Británii sice někdy dlouho trvá, než s něčím souhlasí, ale když se na tom jednou dohodne, tak to také splní. Myslím, že je nám třeba více mravenčí práce a dodržování pravidel hry, než velkých slov. A ti, kteří mají sami nedostatky v naplňování evropské integrace, by měli "využít příležitosti mlčet".