Wanted!

Kamarád slavil narozeniny. Kromě toho, že jsme přišli pozdě, vypnuli ve vybrané restauraci asi hodinu po příchodu elektřinu a když jsme se rozhodli pro změnu lokálu, začala průtrž mračen.

Přesto jsme z restaurace po pár pivech, tequillách a jelenech v oboře odešli do největšího slejváku, který v Praze snad pamatuji, protože někdo z nás čtyř si byl naprosto jistý, že o dvacet metrů níž je v ulici bar, kde si můžeme v klidu, za sucha a světla zahrát biliard.

Bar už tam nebyl, místo něj byla non-stop herna a my stáli na tom dešti a čekali, že se asi stane zázrak. Kamarádka využila svého již deštěm trochu pošramoceného šarmu a zastavila taxi způsobem, jaký znáte jen z amerických filmů.

Paní v taxíku evidentně sice jezdila po Praze, ale moc podniků neznala, tak jsme se rozhodli, že se necháme odvézt do jiné části Prahy.

Oblíbený sportbar a nepřeberné množství alkoholu z nás už dělaly trochu nebezpečné hosty, a tak jsem se rozhodla, že se budu občerstvovat již jen vodou. A udělala jsem dobře.

Když se po půlnoci ztratil kamarád a my ho nemohli najít, byla mysl osvěžená nealkoholickým nápojem docela velkou výhodou.

"Jsem na Míráku."

"Co tam děláš, jak ses tam dostal. Okamžitě se vrať!", odpovídali jsme my do telefonu z Karlína.

"Aha, tak prej jsem na Invalidovně."

"Čekáme tě na zastávce, nastup na první tramvaj."

A od téhle chvíle jsme ztratili kontakt. Když jsme pak ve třech uvažovali nad tím, že je prakticky nemožné ho najít, když on sám neví, kde je, a když se mu jako na potvoru vybil mobil.

Poslali jsme kamarádku domů taxíkem a čekali na zprávu, že ho našla doma. Ležel v posteli a spal.