Uvítací

Tak asi jako každý bloger, jsem i já dlouho toužila po tom, abych mohla někde uveřejňovat svoje myšlenky. Otázka je, zda tyhle myšlenky budou dávat smysl a jestli budou někoho zajímat. První článek bude zpovědí o mém studiu i práci...

V prvním příspěvku by se asi slušelo se trochu představit. Na druhou stranu, není to zbytečné? Zajímá někoho, jak žiju, co studuju, kde pracuju, kolik mám dětí... Možná.

Už nějakou dobu pracuju v jedné mezinárodní společnosti, která je největším českým poskytovatelem televizních služeb a vysokorychlostního internetu, Záměrně neuvádím (zatím) její jméno, protože velice dobře znám názor početné části českého národa na tuto společnost.

Pracuju tady něco přes dva roky, za tu dobu jsem se stihla vypracovat z obyčejného brigádníka, který prácí trávil maximálně 20 týdně, přes vystresovaného operátora na pozici jednoho ze zástupců šéfa týmu. Člověk by řekl, že  se ta kariéra hezky rozjela. Ale zas tak snadná cesta to nebyla.

Mimo těch 20 hodin, co jsem jako brigádních strávila v práci, jsem také musela ještě navštěvovat vysokou školu, která mě, dle očekávání, přestala bavit ve chvíli, kdy mi bylo sděleno, že mě čeká opakování hned prvního ročníku. Studium se mě drželo jak klíště donedávna, ale o tom za chvíli.

Když jsem opakování ročníku zvládla a v indexu mi bylo potvrzeno pokračování, přišla po ročníku třetím rána číslo dva. Nepustili mě ke státní závěrečné zkoušce, protože moje bakalářská práce byla nevyhovující a nebylo možné ji doporučit. A tady se blížíme k okamžiku, kdy se z brigádníka stal řadový zaměstnanec se všemi výhodami i nevýhodami.

Na rok jsem musela školu přerušit, abych mohla nastoupit do školy s připravenou novou prací, kterou by bylo možné schválit. Ani s pokračováním své snahy jsem nedosáhla příliš velkého úspěchu, ale i přes všechny problémy se mi nakonec podařilo se ke státnicím přihlásit a věřit, že se zlá kletba od vedoucí práce nesplní, tedy že u státnic moje práce projde.

Na státnice jsem se mezi pracovním a volným časem učila asi 2 měsíce. V den státnic jsem byla lehce nervózní, ale říkala jsem si, že pokud projde práce, musí jít všechno. Ale to jsem se pořádně mýlila, protože práce, ač byla dle slov několika zúčastněných naprosto nevyhovující, prošla bez povšimnutí, vyhodili mě z hlavních předmětů a řekli "nashle příště".

A co teď? Práci mám z krku, učení mě zřejmě čeká znova. Nedávno mi přišla poštou ze školy obálka s červeným pruhem. Začínala asi takhle: Vzhledem k tomu, že Vaše doba studia překročí dne xy stanovenou délku, byl Vám dle zákona 123 vyměřen poplatek spojený se studiem ve výši 12000Kč. Tak jsem panu prorektorovi napsala dopis ve vší slušnosti, že po mě za administrativní přihlášení ke studiu a oprávněn opakování zkoušky, která trvá sotva hodinu, rozhodně nemůžou chtít tolik peněz. Tak uvidíme, jak dobrotivá bude školní byrokracie a zda budu o pár tisíc chudší...

Akorát si poslední dobou pokládám další otázku - jestli mám i po tolika letech ještě chuť vůbec tu školu dostudovat...