Dobíhat nebo nedobíhat?

Před nedávnem jsem se rozhodla, že zkusím omezit svůj každodenní obvyklý stres. A začala jsem tím, že jsem se přestala rozčilovat nad tím, že nebudu dobíhat tramvaje, aby mi náhodou neujely o pár sekund.

Vždycky jsem si říkala, proč všichni lidé kolem mě chodí dolů a nahoru po eskalátorech, které logicky samy o sobě jezdí? Proč dobíhají na metro, když velká obrazovka na zdi ukazuje, že další metro pojede za 1:55? Proč se všichni cpou do přeplněné tramvaje, když za minutu jede další stejným směrem?

Zkrátka jednoho dne jsem vyšla z domu a tramvaj by mi neujela, kdybych začala běžet na asi 200 metrů vzdálenou zastávku. A tak jsem si řekla, že těch 5 minut, o které mě to ráno čekání na tramvaj připravilo, se v tom dni ztratí, v klidu jsem si na zastávku došla, aniž bych se stresovala tím, jestli mám zrovna podpatky nebo jestli pospíchám, abych byla v práci přesně v půl 8.

Na tramvaj ani jiné dopravní prostředky nedobíhám. Celý den se stresuji z jiných, daleko zásadnějších věcí, a proto nekontroluju jízdní řády a návaznost spojů, abych na zastávkách nečekala dlouho. A když vidím, jak mi doprava ujela přímo před nosem, už mě to nerozhodí.

Nakonec totiž opravdu zjistíte, že těch 30 - 45 minut týdně, věnujete přemýšlení o zajímavějších věcech.