Ujel českému hokeji definitivně vlak?

Včera skončilo nádherným finálovým zápasem mistrovství světa v hokeji. Rusko porazilo Kanadu 2:1 v zápase, který byl rychlý, tvrdý a pohledný a kdekoho mohlo napadnout: Jak by v takovém finále vypadali naši hokejisté, jak by obstáli? Bledě, můžu si odpovědět bez váhání. Opravdu nám ujel vlak moderního hokeje? Kde a proč jsme nabrali takovou ztrátu?

Ještě jednou se vrátím k finále. Hokej se hrál velice rychlý a s plným nasazením. Často byl k vidění obrázek, kdy se dva hráči v plné rychlosti a zaujetí srazili, odlétli i několik metrů, okamžitě se ale zvedli z ledu a pokračovali v napadání. O padání do střel a jejich srážení mimo brankoviště ani nemluvím. Hokej se hrál i velice tvrdý, přesto se pískalo minimálně vyloučení, přesto nebyly k vidění žádné zákeřnosti. Všichni hráči prostě hráli nanejvýš důrazně. Rusové 100% ukočírovali svoje individuality a zahráli tak koncentrovaně, že z toho bylo zasloužené vítězství nad i tak skvělou Kanadou.

A co náš tým? Vypadl ve čtvrtfinále po výkonu, který by se dal nazvat „bušili do nich jak hluchej do vrat, ale bylo jim to prd platný…“ Švédové nás porazili přes převahu vyjádřenou jak opticky, tak poměrem střel (myslím 34:20). Počínali si nenápadně a nechali náš tým aby se tak nějak porazil sám, vlastní nemohoucností, nedůsledností a nenápaditostí. Přitom jsme byli, a to se moc neví, mírnými favority. Že naše sázkové kanceláře přisoudili naším kurz 2,2 oproti 2,8 pro Švédy, to jsem bral jako určitou „vlasteneckou přirážku“, způsob jak si dobře vydělat. Že nás ale favorizoval i německý Betandwin (titulek hlásal „Češi se pomstí“), to mne zarazilo. To opravdu vši uvěřili tomu úžasnému žvástu Patrika Eliáše, že jsme šikovnější než Švédové? Šikovnější v čem? A k čemu?

Ne šikovnější, ale vyčůranější. Zde se odkážu na podle mého názoru trefný článek Jaroslava Holíka Češi jsou vyčuraní a nechtějí pracovat. Některé příčiny dlouhodobého propadu českého hokeje jsou tam popsány podle mne dosti přesně, byť nevybíravě. Přinejmenším se pan Holík k problému alespoň nějak vyjádřil, namísto vyhýbavých odpovědí komentátorů např. na ČT a obecného ticha po pěšině, které po naší labutí písni se Švédskem zavládlo. (Teprve dnes vyšel na Sportu článek, který se snaží problém pojmenovat)

Nebudu se tvářit, že hokeji rozumím, jsem jen průměrný fanoušek „na baterky“, jak říká moje přítelkyně. Je mi kolikrát jedno, jestli vyhraje náš tým nebo ten druhý, důležité je, aby vyhrál ten lepší. Přesto, a nebo právě proto, se zkusím nezaujatě podívat na některé problémy našeho reprezentačního vystoupení.

Intermezzo – trocha statistky, soustředící se na zápasy na MS se soupeři ze silné skupiny

Letos: 3 zápasy, 0 bodů – podlehli jsme Finsku, Kanadě a Švédsku, vyzdvihovat vítězství nad ještě více se trápícími Slováky nemá cenu

Loni: 3 zápasy, 2 body za dvě prohry po prodloužení proti Rusku a ve čtvrtfinále proti Švédsku, k tomu další porážka ve skupině od Švédů

Předloni: 3 západy, 3 body za vítězství nad USA, podlehli jsme Kanadě, kromě toho ale také Německu, Slovensku a ve čtvrtfinále 4:0 Rusku

Podrženo sečteno: během posledních tří let jsme nedokázali na MS vyhrát jediný zápas se silným soupeřem, pokud nepočítám těsné vítězství 4:3 v základní skupině proti Spojeným státům v roce 2007, kterýžto výsledek byl zkažen výbuchem proti Slovákům a Němcům. To je myslím pádná odpověď na otázku, je-li náš hokej v krizi. Bereme-li v úvahu výsledky mládežnických kategorií, nemá určitě cenu přemýšlet, jestli nám ujel vlak. Ujel. Přinejmenším nám, Slovákům, možná i Finům. Teď má cenu spíš přemýšlet, jak ten vlak dohnat, abychom se netěšili z podobných výsledků jako Slováci, kteří zažili sešup od titulu k bojům o záchranu.  

Kde tedy vidím problémy: 

1. Čekání na mršiny

Každoroční rituál vyčkávání na to, kdo nepostoupí nebo vypadne z play-off NHL. Hráči z Evropy se sehrávají v přípravě (letošní České hokejové hry nedopadly nejhůř), nakonec ale stejně polovina z nich nejede, protože se tým na poslední chvíli doplní o „osobností“ z NHL. Tedy o hráče, pro které sezóna nedopadla dobře, jejich týmy vypadly a oni unavení a zklamaní … jdou reprezentovat. Jedná se navíc o individuality, „šikovné“ hráče, kteří se v NHL musí přizpůsobit, kdyby byli v Americe tři Češi v jednom útoku, nebudou hrát ani dva zápasy, protože by byli zase vyčuraní. V našem výběru ale tvoří hru a to je ten problém. Samá hvězda, nikdo na černou práci. Po hlavě jsme se vrhli do toho, co přivedlo Rusy před lety do dlouhé krize. Patrik Eliáš je sice výtečný hokejista, ale když během zápasu popojíždí bezcílně po hřišti, stejně jako zbytek naší pětky, moc svoje kvality neukáže. Proč nemůže hrát více hráčů z Evropy: vítězové, finalisté nebo alespoň ti úspěšní z místních lig, hráči kteří se mohou svézt na vítězné vlně? Proč nehrálo víc hráčů z Karlových Varů, které svým důrazným pojetím bez hvězd vyhrálo extraligu? Proč hrál „šikovný“ Červenka ze Slavie a nehrál pracovitý Skuhravý? Karlovarský obránce Němec nezklamal, naopak. Takže znova: Hemský, Židlický a Plekanec zůstali vyloženě za očekáváními, ostatní hvězdy z NHL v důležitých zápasech pohořeli a nic nevymysleli.

Co to prostě zkusit jeden rok bez nich?!!! Nedá se říct, zda bychom dopadli líp kdyby hráli mladší a Evropané. Určitě bychom ale nedopadli hůř. K čemu nám byl tlak s střelecká převaha proti Švédům, když se neumíme prosadit ani v přesilovkách. Mladší tým by mohl hrát víc zezadu a na brejky. Možná by prohrál o šest gólů, na to už pak nesejde o kolik, možná by ale neprohrál …  

2. Světový hokej je jinde

 A my to nezachytili. Vezměte si třeba asi nejpříjemnější překvapení v našem týmu, Romana Poláka. Ten už před turnajem deklaroval, že nehraje jako český obránce. O to ale hraje líp. Moderní hokej není o kráse nebo šikovnosti, všechno je o pohybu. Podívejte na Američany: na mistrovství mají věkový průměr 25 let a bruslí pomalu líp než Rusové. Ale my chceme být chytří a pak děláme fauly. Na hráče není žádný tlak. Naprosto výstižné. Naši hráči ve většině postrádají rychlost, proto propadávají a proto dělají plno drobných, ale přece faulů. Místo důrazu, fyzicky náročného napadání a dohrávání osobních soubojů je to tady přidržet, támhle postrčit … Náš útok úplně propadl, protože hráči nebojovali, nebruslili a nestíhali. Bojovnost, to byl další zásadní rozdíl mezi námi a těmi úspěšnými. Vezměme Švédy: v obraně padají do každé střely, každý puk je sražený, před brankáře si nikoho nepustí, v útoku hrají dynamicky, neustále mění pozice a vždy je někdo našlápnutý dojet před brankáře a dorážet. Oproti tomu naši šikovní hokejisté padat do střel nebo je srážet nepotřebují. Krásně to ukazuje poslední gól Švédů: tři hráči pozorují puk letící kolem nich na Štěpánka. Bezmoc. Ještě větší bezmoc ale předváděl útok. Měli jsme sice převahu, ale … hra v přesilovce je statická, hráči si přihrávají z místa na místo, zpracování pomalé, střela následuje pozdě, poté co se obrana Švédů přeskupí a střelu srazí. Jeden hráč se sice tlačí před bránu, ale zde stojí půl metru od brankáře, takže když se k němu náhodou dostane vyražený puk, polechtá tak nejvýš brankářovi břicho. Rozehráváme do rohu a tady vybojováváme a také prohráváme většinu soubojů. Naše hra je prostě pomalá, líná bez pohybu a bez nápadu, naši hráči si neumí udělat prostor, vybruslit si ho. Vždyť abychom po zběsilém tlaku dali gól Švédům, museli jsme jít do tří a proměnit sice krásný, ale ojedinělý brejk. 

3. Iluze dobré hry

To je nemoc která vládne především v naší extralize, jsou jí ale očkováni hráči snad všech kolektivních sportů od přípravek. Vždyť proč si lámat hlavu tím, že jsme prohráli, když jsme hráli lepší hokej, náš hokej a o naší porážce rozhodla jednak smůla, jednak rozhodčí. Kolikrát jsem po vyřazení týmu z play-off extraligy od trenéra slyšel „já jsem s naší hrou spokojený, my jsme prostě hráli svůj hokej …“ nebo „náš soupeř xyz sice vyhrál, hokej ale prohrál“ či dokonce „soupeř nás porazil antihokejem.“ O neustálém vrtání se ve výkonech rozhodčích nebo reptání nad „nečistou hrou soupeře“ snad ani nemluvím, to je alibismus nejvyššího řádu. Vůbec nevím, co si mám myslet o některých svých známých, fanoušcích Bílých tygrů, kteří mne loni přesvědčovali, že Slavia si extraligový titul koupila, nejdříve prý podplácela rozhodčí, potom i hráče Liberce … Hokej se hraje na góly a lépe ho hraje ten, kdo jich dá nakonec víc. V našich končinách jsme na to ale nějak zapomněli. Když naše hra neslaví úspěch, musím ji změnit, ne se chlácholit tím, jak jsme se blýskli proti Slovákům. 

4. Pracovitost

Mladým klukům stačí být šikovní, neučí se makat. Když mají makat, kecají. A úspěch, kterého případně dosáhnou, je spíš přibrzdí. A i když je nepřibrzdí a stanou se v zahraničním angažmá oporami, v reprezentaci tápou, nebaví je to, je to prostě dřina, která za to nestojí. Takhle by šla popsat situace nejen v hokeji, ale i ve fotbale. Jezdit po zadku holt nikoho nebaví. V hokeji snad situace není zas až tak kritická jako ve fotbale, kde nároďák bere většina hráčů jako dovolenou. Ale i tak platí: teprve až i ti nejlepší z nejlepších budou dřít jako ti mezci, hrát disciplinovaně a nadoraz, pak se možná situace zlepší. Podívejte se na Rusy, jak se z bídy výběrů plných namachrovaných individualit dopracovali ke dvěma titulům v řadě, a to především díky tomu, že i takový Kovalchuk hraje disciplinovaně a podle systému, ve předu i vzadu.  

Je nějaká šance se ze současné bídy zvednout? Určitě – Rusům se to povedlo po mnohem hubenějších letech. Jenže oni naprosto změnili svou hru. Větší problém je u nás ale v práci s mládeží. Rusů je, ať se na mne nezlobí, jako much, ale nás je nejvejš deset miliónů. 

S hvězdama ještě nikdo Stanley Cup nevyhrál … můžete mít v týmu hvězdu, ale pak tam musí být velké množství pracantů, ti to vyhrávají. 

(Modře uvedené věty jsou citáty z výše uvedeného článku pana Holíka)