Samotář v sobotu

Dávno už mám vyzkoušeno, že k cestě vlakem na Kolín se nejlépe hodí Mozartovo Requiem. Hudba pozmění vnímání ubíhající krajiny, takže člověk nakonec uvěří, že i placatost může být dramatická.

Dnes nám ale v kupé plakalo dítě, proto jsem vytáhla sluchátka z uší a dělala na ně budliky, což na mimina obvykle aspoň na chvíle zabere. Taky jsem ho tahala za paleček u nohy: „Copak to tu máme? No, copak?“ a ono na mě vytřeštěně zíralo, protože mi nerozumělo. Jeho maminka byla Korejka a tatínek mluvil anglicky.

S miminy je mi v poslední době dobře. Trochu se obávám, jestli to nemá něco společného s teorií psychotronika Břetislava Kafky, že staré ženské z dětí vysávají energii.
Eva s Michalem, ke kterým chodívám ve středu po hodině akordeonu, mi svoje mimino kupodivu bezstarostně půjčují, a jednou mi ho dokonce dovolili i vykoupat a promazat mu faldíčky, a ještě byli rádi, když jsem mu prděla pusou na bříško, a ono se tomu hlasitě řehtalo.
Kromě mimina mají Eva s Michalem oříška Čendu, který miloval Prcka stejně jako já, a taky po něm toužil fyzicky. Prcek ho trochu odstrkoval, protože byl astmatik a v Čendově přítomnosti se dusil. Čenda se pak přetlaku touhy obvykle zbavil tím, že si to doma rozdal s gaučem.
Akordeon je moje pojistka na stáří. Až bude nejhůř, postavím se s harmonikou a kloboukem do podchodu. Do té doby budu muset trochu rozšířit repertoár, protože umím jen dvě písně s přehmaty: Běží liška k Táboru a To je pěkné posvícení. Zadrhla jsem se u Ovčáků čtveráků, kteří vyžadují, abych levou rukou hrála umca umca, zatímco pravačka má mačkat klávesy padádádá.
Ve všední dny mívám fofr, v neděli jezdím za mámou, ale v sobotu bývám sama doma. Obvykle maluju velké a křivé obrazy akrylovými barvami, píšu knihy, hraju na harmoniku své dvě nejoblíbenější písně, nebo si třeba linkuju diář, protože nic tak člověka neuspokojí, jako když si to rok nebo dva dopředu vlastnoručně nalinkuje.
Kdysi jsem viděla dokumentární film o životě babiček. Samozřejmě v něm přišla řeč na samotu.
„Samota je strašná, strašná věc,“ řekla jedna z těch starých paní. A potom: „Je to jako droga, člověk jí nikdy nemá dost.“
V sobotu ráno, když si spočítám, že příští dvacet čtyři hodiny budou jenom moje, mě vždycky zaplaví blaženost. Během dne potom obvykle znervózním, protože čas uplývá příliš rychle, jako by ho někdo polykal. Proto jsem si vymyslela, že budu o sobotách vyrážet do cizích měst trousit knížky. Cestováním se totiž čas prodlužuje.
Kdysi jsem znala jednoho samotáře, který z cest sám sobě posílal pohledy: „Milý Milane, zdravím tě z Madridu, tvůj Milan.“
Objednala jsem si hotel ve Žďáru nad Sázavou, protože v něm slibovali třicetiprocentní slevu pro cyklisty. Potvrzení jsem dostala mailem, a k němu dobrou radu: „Dyžtak si vemte lyže, pro lyžaře máme slevy taky.“ Kolo jsem ale nakonec nechala doma, protože mě už měsíc bolí koleno.

Tahle sobota byla slunečná, voněla tlejícím listím, a kostel na Zelené Hoře přetékal světlem. Zastrčila jsem knížku do kostelní lavice. Dole jsem si v kapli svaté Markéty vedle zámku dala tvarohový dort a kafe, a pak rychle upalovala pryč, než někdo najde Skládku na židli a hodí mi ji na hlavu.
Pak už se mi nechtělo courat po ulicích, radši jsem se vydala po červené podél potoka a hlídala si, abych měla věž kostela na náměstí pořád v dohledu, protože ztracené samotáře nikdo nehledá.
Rybáři v gumákách postávali na břehu, ve vodě se hašteřily kachny. Shýbla jsem se pro červený javorový list, že si ho založím do deníku, a když jsem se narovnala, uviděla jsem uprostřed asfaltové cesty stát Prcka.
Rok a půl ho denně vyhlížím na Pankráci, a pak se potkáme na červené značce ve městě, které je poslední v abecedě.
Poznala jsem, že se taky lekl. Dokonce se ohlédl do křoví u potoka, jako kdyby zvažoval, zda má šanci v něm zmizet, ale pak se na mě usmál a zeptal se, co proboha dělám na cyklostezce ve Žďáru.
„Jsem tu na vejletě,“ pokrčila jsem rameny. „Ty taky?“
„Já, já….,“ koktal jako vždycky, když ho něco vykolejilo. Pak zas cukl hlavou a ohlédl se ke křoví. Větve se rozhrnuly, na cestu vyšla cizí holka a zapínala si kalhoty.
Přišla k nám a tázavě se na Prcka podívala.
„Tak my jdem,“ řekl. „Měj se.“ A vyrazil.
Dívala jsem se za nimi, dokud nezmizeli v ohybu cesty.
Bylo mi jasné, že se neotočí.
Večer jsem na hotelu kouřila v posteli jako za mlada, kdy se nám zdálo romantické, dělit se po milování o společnou cigaretu. Když se pak začalo říkat, že je to smrtelně nebezpečné, bylo pro nás už pozdě, už jsme si to užili.
Přemýšlela jsem o tom krátkém setkání a napadlo mě, že přece každá touha  jednou vyvane.

Čenda se mi poslední dobou zdá každopádně mnohem klidnější.