Já si létám

„Ještě teď se mi klepou ruce,“ ukázala mi, že nepřehání, a kabelka jí sklouzla z ramene, a o chodník břinkly klíče. Sehnula se pro ně a když se narovnávala, přišlápla si vpředu šálu a málem spadla na nos.

„Vidíte, co dělám?“ řekla vyčítavě. „Jsem z ní totálně vystresovaná.“
Oprášila si dlaní kabát, přitiskla kabelku k boku, a zeptala se, kam mířím. Ukázalo se, že máme společnou cestu.
„Ráno stála v okně a vyhrožovala mi, že skočí, když jí nedám dva tisíce,“ zastavila se po pár krocích. „Co byste udělala na mým místě?“
Naštěstí nečekala, že odpovím. Nedokázala bych skrz bolavý krk propasírovat ani slovo.
„Když jí nic nedám, tak mi zas něco ukradne. Nebo možná vyskočí, co já vím, ta je schopná všechno,“ mávla rukou a vydala se na cestu.
„Já už s ní nemůžu ani do krámu. Představte si, že zatímco jsem se bavila s prodavačkou, štípla foťák.“
Tentokrát se zastavila tak nečekaně, že jsem do ní trochu drcla. Kabelka se jí zase svezla z ramene a na chodník vyletěly klíče.
„Já se z toho,“ sehnula se pro ně a když se narovnala, byla v tváři ještě červenější.
„Všichni říkaj: vyhodit z domu, že prej nic jinýho nepomůže. Pětkrát,“ zvedla ruku vedle obličeje a roztáhla prsty do vějíře. „Už pětkrát jsem ji vyhodila, ale vždycky mě nakonec uprosí, abych ji vzala zpátky.“
Při chůzi máchala volnou rukou, baloňák pleskal o lýtka. Musela jsem se soustředit, abych s ní udržela krok. Hlava se mi točila jako na centrifuze.
Před střediskem zas přibrzdila.
„Vy byste vyhodila vlastní dítě na ulici?“ podívala se na mě přísně. „Teď na začátku zimy?“
Sáhla jsem si na opuchlý krk. Slovo by jím možná prošlo, kdyby nebylo vyhnutí. Kdybych musela volat o pomoc.
Pokrčila jsem rameny.
„No jo, jenže vy máte tři,“ poplácala mě po rukávu. „Vy si neumíte představit tu strašlivou úzkost matky jedinýho dítěte.“
Byla bych překvapením polkla, kdyby to šlo, ale musela jsem si odplivnout na chodník.
„Prosím vás, kdo je poslední?“ obhlédla čekárnu, jako kdyby nevěděla, že poslední jsme my dvě, vlastně spíš já, protože mě ve dveřích předběhla.
„Nejhorší na tom je,“ řekla, když jsme se usadily, „že jste v tom úplně sama. Nemáte se kam obrátit, nikdo vám nepomůže.“
Když vyšla sestra, vyskočila a řekla, že si jde jenom pro prášky. Na uklidnění. Na spaní. Aby to všechno vydržela, protože to je strašné, co jí dcera dělá.
„Strašný je, že to dělá sama sobě,“ řekla sestra, která to zřejmě neslyšela poprvé. „Takhle se ničit,“ pokývala hlavou. „Dvacetiletá holka.“
Podala jsem jí kartu pojišťovny a ukázala na krk, že nemůžu mluvit. Přiložila mi teploměr ke spánku, řekla: „No těpic,“ a zmizela v ordinaci.
„Všechno, co mělo nějakou cenu, už mi ukradla a profetovala,“ obrátila se na mě. „Spím s peněženkou pod polštářem.“
Cítila jsem, jak se mi odkrvuje mozek a pot na čele stydne. Sklonila jsem hlavu na prsa, a když to nepomohlo, pomalu jsem se na lavici sesunula do lehu.
„Psychiatr mi řek, že se od ní musím odpoutat,“ žalovala, a pak se zeptala, jestli chci, aby zavolala sestru. Zavrtěla jsem hlavou, ležet bylo úlevné.
„To bude viróza,“ podívala se na mě přísně. „Je toho teď všude plno.“
Doma se do mě dala zimnice, maturantka na mě hodila druhou peřinu a zase někam odfrčela. Toulá se teď po nocích, neučí se a všechno fláká. Když po ní něco chci, odpoví s úsměvem: „Jasně,“ a okamžitě to zapomene.
Potom jsem usnula a v horečce potkala Prcka. Choval mou hlavu na klíně, a jak se nakláněl, měl dvě brady a vlasy mu padaly do očí.
„Tak ty máš holku?“ zastrčila jsem mu vlasy za ucho.
Zatřepal hlavou, aby vlasy uvolnil, potom se usmál a přikývl.
Opatrně, aby si toho nevšiml, jsem nahmatala konec provazu.
„A máš ji rád?“ pohladila jsem ho prstem po tváři.
Zas jenom souhlasně pohnul hlavou, zatímco jsem prsty nenápadně rozplétala uzel, kterým jsem k němu byla připoutaná. Potom jsem zavřela jsem oči a prudce, aby to tak nebolelo, se od něj odtrhla. Překvapilo mě, jak je to snadné. Proč jsem to neudělala už dávno?
Užasle sledoval, jak se vznáším vzhůru.
„Mám z tebe radost,“ zamávala jsem mu, když jsem odlétala.
Třemi velkými kroky jsem překročila panelák a nebem nad Prahou zamířila k Žižkovskému vysílači. Bylo mi fajn.